… život v Boží přítomnosti.

… život v Boží přítomnosti.

Život v Boží přítomnosti

— předchozí text —

Blahodárné působení života v Boží přítomnosti

Život v Boží přítomnosti se právem nazývá základem duchovního života. Ten spočívá právě v tom, že se vyhýbáme hříchu, cvičíme se ve ctnostech, a jak jen můžeme, vnitřně se sjednocujeme s Bohem. Nuže, právě tyto tři věci působí cvičení v prožívání přítomnosti Boží: zachovává duši od hříchu, podněcuje ji k ctnostem a působí, že se s Bohem sjednocujeme svatou láskou.

Co se týká prvního účinku, totiž ochrany před hříchem, tak není žádný výtečnější prostředek ke krocení vášní, k odporu proti pokušením a následně k vyhýbání se hříchu, než právě pamatování na přítomnost Boží. Svatý Tomáš říká: „Kdybychom vždy mysleli na Boží přítomnost, nikdy nebo jen velmi zřídka bychom činili něco, co se mu nelíbí.“ Podle svatého Jeronýma uzavírá vzpomínka na Boží přítomnost dveře všem hříchům. A skutečně, pokud se lidé neodvažují v přítomnosti svých knížat, rodičů nebo představených přestoupit jejich příkazy, jak by mohli jednat proti příkazům Božím, kdyby mysleli na to, že je Bůh vidí? Svatý Ambrož vypráví, že během jedné oběti, kterou Alexandr Veliký přinášel v chrámě, si nechal jeden panoš, který držel hořící pochodeň, raději spálit ruku, než by se dopustil oné neuctivosti, že by ji nechal upadnout na zem. Jestliže však, připojuje svatý učitel, úcta před králem byla schopna u tohoto mladíka přemoci přirozenost, jen proto, aby neutrpěla, oč víc bude pak myšlenka na Boží přítomnost u nějaké věřící duše schopna přemoci všechna pokušení a raději vytrpět všechna muka, než Boha, svého Pána, před jeho zrakem urazit.

Lidé upadají do hříchu jenom proto, že ztrácejí ze zřetele Boží přítomnost. „Příčina veškerého zla,“ říká svatá Terezie, „spočívá v tom, že nemyslíme na Boží přítomnost, nýbrž věříme, že je nám Bůh velmi vzdálen.“ Před ní se již David vyjádřil ve stejném smyslu: „Není Boha před očima jeho,“ tak říká žalmista, „poskvrněny jsou cesty jeho vždycky“ (Ž 10,5). Opat Dioklés dokonce řekl, že ti, kteří z paměti ztratí přítomnost Boží, stanou se buďto podobnými zvířeti, nebo ďáblu. Měl pravdu, vždyť takový člověk bude neustále napadán od svých smyslných nebo ďábelských žádostí a nemá sílu jim vzdorovat.

Na druhou stranu nachází světci v myšlence, že je Bůh vidí, sílu odolat všem podnětům nepřítele. Tato myšlenka propůjčila zbožné Zuzaně odvahu odmítnout oba zpustlíky, kteří ji chtěli svést k hříchu, třebaže jí hrozili smrtí. „Avšak lépe mi jest bez skutku upadnouti v ruce vaše,“ říká s neotřesitelnou pevností, „nežli hřešiti před obličejem Páně“ (Dan 13,23). – Stejná myšlenka obrátila neřestnou ženu, která se neštítila pokoušet ke hříchu svatého Efréma. Světec jí totiž řekl, že pokud s ním chce hřešit, musí s ním jít doprostřed města. „Ale jak by bylo možné,“ odpověděla mu ona, „v přítomnosti tak mnoha lidí dopustit se tohoto hříchu?“ „A jak je možné hřešit,“ odvětil světec, „v přítomnosti Boží, který nás všude vidí?“ Při těchto slovech propukla ta ubohá hříšnice v pláč, vrhla se na zem, prosila světce o odpuštění a zapřísahala ho, aby jí pomohl na cestu spásy. Svatý Efrém ji dopravil do kláštera, kde vedla potěšující život a až do smrti oplakávala své hříchy. – Něco podobného potkalo sv. Paphnutia s jinou hříšnicí jménem Thais, která mu řekla, že by jejich hřích nikdo jiný neviděl, jenom Bůh. Světec jí odpověděl vážným tónem: „Věříš tedy, že Bůh tě vidí, a přesto chceš hřešit?“ Thais se cítila dotčena těmito slovy, šla do sebe a její neřestný život se jí začal hnusit, potom vynesla na veřejné místo svou domácí výbavu, své šaty a drahokamy, které nabyla svým hanebným životem, spálila je tam a odebrala se do kláštera, kde se postila o chlebě a vodě tři roky a stále opakovala tato slova: „Ty, který jsi mě utvořil, smiluj se nade mnou!“ Po uplynutí těchto tří let zemřela blaženou smrtí. Brzy nato bylo jistému žáku svatého opata Antonína, Pavlovi zvanému Prostý, zjeveno, že tato šťastná kajícnice dostala trůn slávy mezi svatými v nebi.

Takovým způsobem nám tedy pomáhá myšlenka na Boží přítomnost vyhýbat se hříchu. Mluvme proto k Pánu se zbožným Jobem: „Postav mne, Pane, vedle sebe a kohokoli ruka, nechať bojuje proti mně“ (Job 17,3). Ó můj Bože, připomeň mi svoji přítomnost, dopřej mi, abych na to všude myslel, že Ty mě vidíš, pak mohou proti mně zaútočit všichni moji nepřátelé, jistě je přemohu. Svatý Jan Zlatoústý říká: „Budeme­‑li se vždy udržovat v přítomnosti Boží, nebudeme ani nic zlého myslet, ani říkat, ani činit, protože budeme přesvědčeni, že Bůh pozoruje všechny naše činy, slyší všechna naše slova a vidí všechny naše myšlenky.“

Co se pak za druhé týká cvičení se v křesťanských ctnostech, i zde je vzpomínka na Boží přítomnost mocným prostředkem. Jak udatně bojují vojáci v přítomnosti svého krále! Myšlenka, že jejich kníže, který je může potrestat nebo odměnit, je pozoruje, značně oživuje jejich odvahu a sílu. Pokud bychom tedy na to mysleli, že při všem, co činíme, na nás patří Boží oko, jistě bychom se namáhali činit všechno dobře a s čistým úmyslem, aniž bychom hledali něco jiného než zalíbení Boží a aniž bychom dbali lidských ohledů. Svatý Basil říká: Pokud by se někdo nacházel v přítomnosti svého krále a ještě i prostého sedláka, jistě by dbal na to, aby krále uspokojil, bez ohledu, zda je to onomu sedlákovi milé. Stejně tak se snaží ten, kdo jedná v Boží přítomnosti, ne uspokojovat tvory, nýbrž dbá o to, zalíbit se Pánu Bohu, který bedlivě pozoruje jeho skutky a opomenutí.

Konečně co se týká třetího působení, onoho sjednocení s Bohem, je nezvratné, že láska se živí přítomností milovaného předmětu. Tak je tomu také v případě nás lidí, třebaže se u nás tím víc chyb odkrývá, čím blíže se námi někdo zaobírá. Oč více pak musí duše růst v lásce k Bohu, když ho má neustále před očima, protože jeho krása a láskyhodnost se o to jasněji dává poznat, čím víc se s ním kdo zaobírá. Abychom s Bohem zůstali sjednoceni, nestačí vykonat ráno a večer nějaké rozjímání. Pokud se totiž vřící voda, říká svatý Zlatoústec, odstraní z ohně, pak opět brzy ochladne na svou přirozenou teplotu. Proto se musí dbát na to, aby se mimo rozjímání udržoval oheň lásky ještě neustálou myšlenkou na Boží přítomnost. Blahoslavený Jindřich Suso se věnoval tomuto svatému cvičení s velkým zápalem a  dotáhl to tak daleko, že neustále obcoval s Bohem v láskyplných prožitcích. Svatá Gertruda dosáhla v tomto cvičení takové dokonalosti, že Spasitel s ohledem na ni řekl svaté Mechtildě: „Tato mnou milovaná duše jedná vždy v mé přítomnosti, v každé době dbá o vyplnění mé vůle a koná všechny své skutky k mé největší cti.“

Jestliže se svatý Bernard občas v prvním období svého řeholního života cítil rozmrzelý nebo vlažný, pak potřeboval, jak sám vypráví, pomyslet jenom na nějakou zbožnou osobu, třeba i nepřítomnou nebo již dávno zesnulou, a tu se okamžitě vrátilo opět veselí a horlivost v lásce k Bohu. Oč užitečnější bude proto pro duši, která miluje Boha, myšlenka, že Bůh je v její blízkosti a žádá si její lásky. Tak se cítil David naplněn radostí a útěchou, když myslel na svého Boha: „Vzpomínal jsem na Boha a kochal jsem se v něm“ (Ž 76,4). Jakkoli smutná a bez útěchy může jen duše být, pokud miluje Boha, bude se určitě cítit potěšená, ihned jak pomyslí na svého milovaného Pána. Proto ti, kteří jsou naplněni božskou láskou, si neustále uchovávají klid a pokoj v srdci, neboť jako se slunečnice obrací stále za sluncem, tak se ona duše při všem, co se jí přihodí, a při všem, co činí, stále namáhá uchovat si na zřeteli přítomnost Boží. „Kdo opravdu miluje,“ říká svatá Terezie, „ustavičně myslí na milovaný předmět.“

Praktické rady, jak se vžít do Boží přítomnosti

Nyní ti chci objasnit, milovaná duše, jakým způsobem se můžeš vžít do přítomnosti Boží. Toto cvičení se koná z části rozumem a z části vůlí. Prostřednictvím rozumu musíme na Boha aktuálně myslet. Prostřednictvím vůle se musíme s ním sjednocovat tím, že konáme skutky pokory, klanění, lásky a jim podobné.

Činnost rozumu

Co se rozumu týká, můžeme se vžít do Boží přítomnosti různými způsoby.

1. První způsob spočívá v tom, že si představíme, jak nás Ježíš Kristus, náš Spasitel, všude doprovází a vidí. Můžeme si ho představit hned v tomto, hned v jiném tajemství. Např. jednou jako malé dítě v jeslích v Betlémě, jindy jako vyhnance na útěku do Egypta, jako dělníka v dílně v Nazaretě, jako muže bolestí, který je odsouzen k smrti, bičován, korunován trním a přibit na kříž. Svatá Terezie velmi chválila tento způsob, jak se vžít do Boží přítomnosti. Musím však poznamenat, že tento způsob, i když velmi dobrý, není ten nejlepší a nejužitečnější, a to ze dvou důvodů: za prvé zcela neodpovídá pravdě, protože Ježíš Kristus není v každou chvíli u nás přítomen jako Bůh a člověk, nýbrž jen když jdeme k přijímání nebo se nacházíme před Nejsvětější Svátostí. Za druhé může tento způsob vžití se do Boží přítomnosti snadno způsobit klam nebo přinejmenším unavovat hlavu při tak velkém namáhání naší představivosti. Jestliže si chceme tímto způsobem posloužit, pak to čiňme s jistou obezřetností, aniž bychom si chtěli představovat rysy a barvu obličeje nebo postavu našeho božského Spasitele. Postačí, když na něj myslíme a představujeme si ho jakýmsi nejistým obrazem, jakoby všechno viděl, co činíme.

2. Druhý způsob, jak se dostat do přítomnosti Boha, je mnohem bezpečnější a dokonalejší, protože je založen na pravdě víry. Spočívá totiž v tom, že na Boha patříme očima víry jako na všudypřítomného a necháme se živě proniknout přesvědčením, že s námi nepřetržitě přebývá a pozoruje všechny naše skutky. Ničemu to nevadí, že ho nevidíme našima tělesnýma očima. Vzduch také nevidíme, a přece v nejmenším o tom nepochybujeme, že nás obklopuje ze všech stran, jinak bychom nemohli dýchat ani žít. Nevidíme Boha, ale víra učí, že je neustále přítomen: „Zdaliž nebe i země já nenaplňuji?“ mluví skrze ústa proroka (Jer 23,24). Nacházíme se v Bohu podobným způsobem jako houba uprostřed moře, která je zcela obklopena vodou a je jí zcela proniknuta. Apoštol Pavel říká: „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28). On, který je naším Bohem, říká svatý Augustin, sleduje všechny skutky, všechna slova a všechny myšlenky každého z nás s takovou péčí, jako by zapomněl na všechna ostatní stvoření, aby jenom nám věnoval svou pozornost. Ale nejenže Bůh vidí vše, co děláme, říkáme a myslíme, ale také vše zaznamenává, aby od nás v den soudu požadoval složení účtů a nás dle našich zásluh odměnil nebo potrestal.

Tento druhý způsob myšlení na přítomnost Boží neunavuje mysl, protože stačí vzbudit akt živé víry tím, že vnitřně řekneme: „Ó, můj Bože, pevně věřím, že jsi zde nyní přítomen.“ – S tím můžeme také spojovat úkony lásky, odevzdanosti, dobrého úmyslu nebo jim podobné.

3. Třetí způsob, jak si uchovat myšlenku na Boží přítomnost, spočívá v tom, že Boha nahlížíme v jeho tvorech, kteří od něj mají svou existenci a jsou určeni k naší službě. Bůh je ve vodě, která nás očišťuje, v ohni, který nás zahřívá, ve slunci, které nás osvěcuje, v pokrmu, který nás sytí, v oblečení, které nás zakrývá, on je jedním slovem ve všech věcech, které stvořil k našemu užitku. Proto když vidíme nějaký pěkný předmět, např. překrásnou zahradu nebo líbeznou květinu, mysleme hned, že z tohoto stvoření vyzařuje slabý paprsek nekonečné krásy Boží, onoho Boha, který tyto věci povolal k bytí. Když mluvíme s nějakým svatým nebo učeným mužem, mysleme na to, že Bůh je tím, kdo mu malou částečku svatosti nebo moudrosti přidělil. Když slyšíme krásnou hudbu, když nás těší příjemná vůně, když nás občerstvuje jídlo a nápoj, mysleme na to, že Bůh je tím, kdo nám tyto dary dává, a sice proto, abychom prostřednictvím těchto věcí k němu pozvedli své srdce a vzbudili touhu po věčných nebeských radostech.

Zvykni si tedy na to, milovaná duše, vidět Pána Boha ve všech věcech, který se nám v nich představuje. Vzbuzujme časté skutky díkůvzdání a lásky, pamětlivi, že Bůh na to od věčnosti myslel, že způsobí tak mnoho zázraků své všemohoucnosti, aby získal naše srdce. Uč se, říká sv. Augustin, milovat Stvořitele v tvoru, a nelpi svým srdcem na tom, co Bůh udělal, abys ve své vlastní vydanosti se tvorům neztratil toho, který tě utvořil. Podle toho jednal pak také tento velký světec, při pohledu na tvory pozvedl své srdce k Bohu a zapálen láskou zvolal: „Nebe i země a vše co je v nich volá ke mně, že tě mám milovat.“

Když hledím na nebe, hvězdy, pole a hory, chce říci světec, pak se mi stává, jakoby ke mně křičely: Augustine, miluj svého Boha, protože on tě stvořil jenom pro to, aby sis ho zamiloval. Při pohledu na překrásné nivy, jezera, potoky a jiné krásné věci bylo svaté Terezii, jako by ji tato stvoření obviňovala z nevděku vůči svému Bohu. Svatá Maria Magdaléna z Pazzi se ocitala údivem a láskou mimo sebe, když držela v rukou pěknou květinu nebo plod, a říkala si: „Tak Bůh od věčnosti na to myslel, stvořit tuto květinu, tento plod, aby získal moji lásku!“ Jistý svatý muž jménem Šimon Salus měl ve zvyku, že když šel přes pole, bouchal svou holí po květinách a bylinách a říkával: „Mlčte, už toho bylo dost, mlčte jen! Předhazujete mi, že dostatečně nemiluji tohoto dobrého Boha, který vás z lásky ke mně tak krásné utvořil, aby mě vašim prostřednictvím k sobě přitáhl. Rozumím, co chcete říct. Už stačí, mlčte!“

4. Konečně čtvrtý a nejdokonalejší způsob, jak v nás uchovávat myšlenky na Boží přítomnost, spočívá v tom, že na Boha patříme v nás samých. Není nutné vystoupit do nebe, abychom nalezli Boha. Stačí se jenom soustředit a nalezneme ho v nás samých. Kdo si Pána Boha představuje při modlitbě v dáli, hloubí si tak pramen mnoha roztržitostí. Svatá Terezie řekla: „Nikdy jsem správně nevěděla, co to znamená dobře se modlit, dokud mě sám Bůh nepoučil o správném způsobu, jak s ním mluvit. Začala jsem se totiž nořit do svého nitra, a toto se ukázalo jako nanejvýš užitečné pro mou duši.“

Bůh je v nás lidech přítomný jiným způsobem, než v ostatních tvorech. V nás bydlí Pán jako ve svém chrámě a ve svém domě: „Nevíte­‑liž, že chrám Boží jste, a že Duch Boží přebývá ve vás?“ (1Kor 3,16). Proto říká náš božský Spasitel, že s Otcem a Duchem svatým vstoupí do duše, která ho miluje, aby tam zůstal nejenom na okamžik, nýbrž navždy. „Miluje­‑li kdo mne, řeč mou zachovávati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme“ (Jan 14,23). Králové tohoto světa sice obývají velké paláce, přece však v nich mají své zvlášť malé pokojíky, ve kterých se obvykle zdržují. Podobně se to má s Pánem Bohem. On je sice všude, jeho přítomnost vyplňuje nebe i zemi, ale zcela zvláštním způsobem bydlí v našich duších, kde se zdržuje s obzvláštní radostí jako v právě tak mnohých rajských zahradách. „Přebývati budu v nich,“ tak mluví Bůh ústy apoštola, „a procházet se mezi nimi a budu jejich Bohem“ (2Kor 6,16). Bůh bydlí v našich srdcích a tam chce být od nás milován a vzýván, neboť v nás přebývá pln lásky a dobroty, aby slyšel naše prosby, aby přijímal důkazy naší lásky, aby nás ochraňoval, osvěcoval a vedl, aby nám uděloval své milosti a byl nám nápomocen ve všem, co slouží naší věčné spáse. Oživme tedy naši víru v tuto pravdu a pokořme se před tak vznešeným majestátem, který se uráčil v nás bydlet. Vzbuďme často úkony důvěry, sebeobětování a lásky vůči tak nekonečné dobrotě Boží. Děkujme mu za jeho milosti, radujme se z jeho vznešenosti, prosme ho o radu v našich pochybách a stále ho velebme s radostí při vzpomínce, že vlastníme nejvyšší dobro, aniž bychom se museli bát, že nás někdy nějaká stvořená moc oloupí, nebo že on sám nás dokonce opustí, jen když ho my sami z našeho srdce úmyslně nevypudíme.

Svatá Kateřina Sienská, jak již bylo řečeno, si postavila ve svém nitru celu. Tam se ustavičně bavila v rozhovorech s Pánem Bohem, tam se odškodnila za zákaz svých rodičů, že se nesmí uchýlit do svého pokojíku k modlitbě. A v této malé cele našla víc, než by mohla v onom svém pokojíku najít, protože z toho by musela přece jen často vyjít, zatímco onu vnitřní svatyni neopouštěla nikdy, ale zůstávala v ní pořád, plna soustředěnosti a pobožnosti. Když jednou svatá Terezie mluvila o Boží přítomnosti ve svém srdci, řekla: „Ti, kteří se takovým způsobem stáhnou do onoho malého nebe v jejich duši, kde trůní ten, který je stvořil, nechť jsou si jisti, že se vydali na výtečnou stezku, za krátkou dobu urazí velký úsek své cesty.“

5. Kdyby ses mě, milovaná duše, nyní zeptala, jak často se máš přes den uvést do přítomnosti Boží, odpověděl bych ti se svatým Bernardem, že to máš konat každý okamžik, neboť jako není žádný okamžik, říká světec, kdy nepožíváme dobrodiní Božích, stejně tak nesmíme nechat přejít jediný okamžik, aniž bychom na Boha mysleli a naši vděčnost mu nedosvědčovali. Kdyby někdo věděl, že jeho král myslí vždy na něho a jeho blaho, jistě by tohoto dobrého panovníka něžně miloval, dokonce i kdyby mu králova příchylnost nepřinášela žádné výhody. Nuže, je jisté, že se Bůh tebou neustále zabývá a bez přestání ti prokazuje dobro, jednou osvícením, jindy posilněním tvé vůle, či jinými láskyplnými navštíveními. Nebudeš pak vinen velkou nevděčností, když na něj nebudeš pamatovat byť jen krátký čas? Musíme se tedy snažit myslet na jeho přítomnost neustále, nebo alespoň tak často, jak je to možné.

K patriarchovi Abrahámovi směřoval Pán tato slova: „Choď přede mnou a buď dokonalý,“ (Gn 17,1), to znamená, snaž se neustále jednat v mé přítomnosti a staneš se dokonalým. Podobné napomenutí dal zbožný Tobiáš svému synovi: Můj synu, řekl, po všecky dny svého života měj Boha vždy před svýma očima (srv. Tob 4,6). Když byl jednou svatý Doroteus dotázán svým žákem Dositeem, co musí konat, aby se stal svatým, doporučil mu právě tak neustále chodit v Boží přítomnosti. „Vždy měj na paměti,“ řekl mu, „že Bůh je s tebou a vidí tě.“ Dositeus, který byl dříve jako mladý voják oddán neřesti, následoval toto napomenutí a za pět let dosáhl takového stupně dokonalosti, že byl viděn po své smrti v nebi mezi svatými poustevníky.

Činnost vůle

Zatím jsem mluvil jenom o činnosti rozumu, nyní ti ale chci ukázat, milovaná duše, jak se má podílet na tomto svatém cvičení Boží přítomnosti tvá vůle. Především si však musíš uvědomit, že jenom svatým v nebi, před Bohem, je dopřáno přebývat v nepřetržitém patření na něho. Tady na zemi je lidsky nemožné udržet se bez přerušení v přítomnosti Boha, přesto se o to musíme co nejlépe snažit, ovšem ne s bázlivou péčí a s přemírou úsilí, nýbrž s klidem a vyrovnaností.

Trojím způsobem se ale můžeme podílet na tomto úsilí vůle.

1. Za prvé můžeme často své srdce k Bohu pozvednout krátkými, ale vroucími střelnými modlitbami nebo láskyplnými povzdechy. Tyto úkony lze provádět kdekoli a kdykoli. Nechť je tvé zaměstnání jakékoli, přece jen můžeš čas od času pozvednout své srdce k Bohu a říci:

Ó můj Bože, po tobě jediném toužím a jinak po ničem.

Nepřeji si nic jiného, než tobě patřit.

Disponuj se mnou a se vším co mi patří, jak se ti jen zlíbí.

Cele se ti obětuji.

Miluji tě víc než sebe.

Z lásky k tobě se zříkám všeho.

Děkuji ti za všechny milosti, které jsi mi prokázal.

Stůj při mně; smiluj se nade mnou!

Dej mi svou svatou lásku!

Ó Pane, už nyní bych zasloužil hořet v pekle.

Těším se z tvé blaženosti.

Přeji si, aby tě všichni milovali.

Nedopusť, abych ti byl opět nevěrný.

Všechnu svou důvěru vkládám v tebe.

Kdy už smím patřit na tebe tváří v tvář a stále tě milovat?

Vše, co činím a trpím, ať je ti zasvěceno.

Staň se tvá vůle, a to v každém okamžiku.

Jsou chvíle, kdy musí člověk dbát o to, aby oživil svou víru v Boží přítomnost: Za prvé ráno při vstávání, kdy se má říci: Můj Bože, věřím, že jsi zde přítomen a že budeš se mnou všude, kamkoliv dnes půjdu. Chraň mě všude a nedopusť, abych tě před tvýma očima urazil. Za druhé, na začátku rozjímání nebo ústní modlitby. Neboť kdo se roztržitě modlí, říká kardinál Carraciolo, biskup z Aversy, dokazuje tím, že nedbale vzbudil víru v Boží přítomnost. Za třetí, při pokušeních k nečistotě nebo netrpělivosti, když jsi např. přepaden prudkou bolestí, když jsi těžce uražen, nebo když vidíš nějakou nemilou věc, musíš si vzpomenout na Boží přítomnost a posilnit se vírou, že on tě vidí.

2. Druhý prostředek, jak se uchovat akty vůle v přítomnosti Boží, spočívá v tom, že se při roztržitých zaměstnáních často obnovuje úmysl všechno konat jenom se záměrem zalíbit se Bohu. Na začátku každé své činnosti, ať už počínáš práci, ať už sedáš ke stolu, nebo se oddáváš odpočinku či klidu, musíš sám u sebe říci: Pane, nechci toto dělat pro svůj požitek, ale výhradně k vyplnění tvé vůle. Během samotného konání musíš tento dobrý úmysl často obnovovat tím, že říkáš: Můj Bože, všechno ke tvé cti. Tímto způsobem se budeš zdokonalovat a uchovávat se bez velké námahy v přítomnosti Boží, protože již pouhá touha líbit se Bohu je láskyplná vzpomínka na jeho přítomnost. Také bude dobré, když si určíš konkrétní časy a jistá znamení, aby sis snadněji oživil v paměti přítomnost Boží, např. když bijí hodiny, při pohledu na Ukřižovaného, při vcházení do pokoje nebo vycházení z něho. Někteří také dbají o to mít v pokoji zvláštní znamení, které jim má připomenout Boží přítomnost.

Karmel v Lisieux se sv. Terezičkou (vpravo)

3. Třetí prostředek spočívá v tom, že když nás naše zaměstnání velmi rozptylují nebo unavují, vyhradíme si nějaké okamžiky k tomu, abychom se soustředili v Bohu. Pokud by tvé tělo klesalo vyčerpáním, protože ses příliš dlouho namáhal nebo postil, nevzal by sis hned něco občerstvujícího, abys mohl pokračovat ve své práci? Oč více musíš tak postupovat vůči své duši, když horlivost a láska k Bohu v ní ochabují, protože se dlouho postila, tzn. zanedbala modlitbu a soustředěnost! Duše bez modlitby, jak říkával P. Alvarez, se musí cítit jistým způsobem nanejvýš nesvá, jako kámen mimo své těžiště nebo jako ryba bez vody. Pokud se člověk zabýval delší čas roztržitými zaměstnáními, musí poté dbát o to, aby v samotě opět nabral dech a prostřednictvím citových hnutí a modlitby se znovu soustředil na Boha.

Blaženost v nebi spočívá v patření na Boha a lásce k němu. Naše blaženost na zemi musí právě tak spočívat v tom, že Boha milujeme a na něho hledíme, ne sice tváří v tvář jako v nebi, ale prostřednictvím víry, tím, že o něm stále rozjímáme jako o přítomném. Kdo takto jedná, dosáhne velké důvěry a niterné lásky k Bohu, svému nejvyššímu dobru. Takovému už v tomto slzavém údolí začíná život blažených v nebi, kteří ustavičně hledí na Boha, a proto nemohou přestat jej milovat. Takový člověk pohrdá všemi pozemskými věcmi, protože ví, že na rozdíl od Boha všechno ostatní zcela zanikne. On začíná už zde na zemi vlastnit to nejvyšší dobro, které oblažuje srdce víc, než všechno ostatní.

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *