Proč nebylo uctívání Pačamamy žádnou malicherností

Proč nebylo uctívání Pačamamy žádnou malicherností

Proč nebylo uctívání Pačamamy žádnou malicherností

„Tento kult Pačamamy vyjadřuje víru v zemi jako živou a osobní bytost, proto se jedná o synkretismus, který zavádí do křesťanského kultu něco podvodného.“ Komentář hosta biskupa Athanasia Schneidera ze stránek kath.net.

Vatikán (kath.net) Dne 4. října 2019, na svátek sv. Františka z Assisi, se ve vatikánských zahradách konala za přítomnosti papeže Františka a jiných vysokých církevních hodnostářů ceremonie, která měla jednoznačně náboženský charakter, jak vyplývá z oznámení Vatikánského tiskového střediska ze dne 4. října 2019: „Během modlitebního obřadu se na zakončení iniciativy ,Čas stvořeníʼ, kterou nedávno podpořil papež František, uskutečnilo zasazení stromu z Assisi jako symbolu integrální ekologie za účelem zasvěcení synody o Amazonii svatému Františkovi při příležitosti 40. výročí papežského vyhlášení Poverella z Assisi za patrona ekologie. Na konci slavnosti recitoval papež František modlitbu Otčenáš. Ceremoniálu se zúčastnili zástupci amazonských domorodců, františkáni a různí představitelé Církve.“

Toto prohlášení zamlčelo skutečnost, že se během této modlitební ceremonie konaly náboženské obřady z pohanského náboženství domorodců Ameriky. Konala se gesta a pronášela slova, která vyjadřovala náboženské uctívání mytologických postav domorodého náboženství, především byly konány úkony prostrace před dvěma nahými těhotnými ženskými postavami, které měly představovat plodnost. Kolem těchto postav se také uskutečnil náboženský tanec, při němž žena oblečená jako šamanka použila chrastítka, která představovala pohanské bohy plodnosti. Použití „maracasů“ neboli chrastítek šamanem znamená v domorodých kultech Amazonie hlas duchů a používá se k využití pomoci sil zvířat a duchů. Maracas jsou pro tyto národy jedním z nejsilnějších magických nástrojů. Hlava „maraky“ je dýně, přičemž hlava chrastítka s násadou představuje oplodňující jednotu mužského světa (násada) s ženským světem (hlava). Přesně takové marakas byly použity při „modlitebním obřadu“ 4. října.

Sochy zobrazující nahé těhotné ženy byly poté, opět za přítomnosti papeže, umístěny do baziliky svatého Petra před hrob sv. Petra a poté uctívány po celou dobu amazonské synody v kostele Santa Maria in Traspontina na Via della Conciliazione při pravidelných modlitebních obřadech, a to v kostele se svatostánkem a eucharistickou přítomností Krista. Dále byla tato socha nahé těhotné ženy nesena ještě 19. října při křížové cestě organizované účastníky synody.

V prvních dnech po těchto obřadech se Vatikán vyhnul zmínce o přesném významu dvou nahých těhotných ženských postav. Teprve poté, co byly tyto postavy 21. října odstraněny z kostela Santa Maria in Traspontina a hozeny do Tibery, oznámil sám papež 25. října identitu těchto osob, které měly symbolizovat Pačamamu, přičemž řekl: “Chtěl bych říci něco o sochách Pačamamy, které byly odstraněny z kostela v Traspontině. Byly tam bez modloslužebných úmyslů a byly hozeny do Tibery. Stalo se to v Římě a jako biskup této diecéze prosím o odpuštění lidi uražené tímto gestem.“

Jezuita Fernando Lopez, jeden z organizátorů uctívání soch Pačamamy ve Vatikánu, řekl, že tyto sochy byly koupeny na uměleckém trhu v Manaus, brazilském městě na amazonském území, připojil ještě, že Pačamama má smysl pro nás všechny a že „bychom měli pokračovat v tanci na Matce zemi“.

Prohlašovat všechny tyto skutky uctívání soch Pačamamy, které se vždy odehrávaly během modlitebního obřadu a v kostelích, za nekultické a nenáboženské, ale pouze za projev kultury a folklóru a tím za něco neškodného a bezvýznamného, je popírání důkazů a útěk před realitou.

S ohledem na závažnou skutečnost takových pochybných činů náboženského uctívání, které jsou zjevně přinejmenším blízké pověrám a modlářství, někteří kardinálové, biskupové, kněží a mnoho laiků veřejně protestovalo a někteří dokonce vyzývali papeže Františka, aby se obrátil a učinil nápravu. Tyto statečné hlasy bohužel kritizují i poctiví katolíci, často z toho důvodu, že osobně útočí na papeže Františka. Takové zdůvodnění velmi připomíná příběh císařových nových šatů. Jiní považují uctívání soch Pačamamy za triviální a srovnávají tento problém se sporem o tzv. Čínské obřady (nazývané „spor o přizpůsobení“) v 17. a 18. století. Kdo tvrdí něco takového, postrádá jak věcnou znalost toho, co dnes znamená Pačamama u domorodých národů a celosvětová propaganda nového náboženství Gaia nebo též náboženství matky země, stejně jako přesnou znalost historického problému čínských ritů a jejich řešení ve 20. století.

Že fenomén Pačamany má jednoznačně náboženskou konotaci, dokazuje už vymezení tohoto pojmu ve všeobecně přístupném a nejčastěji užívaném informačním prameni, jakým je Wikipedia, kde se říká: „Bohyně Pačamama (výslovnost:[patʃamama]) nebo Mama Pača (kečuánsky a aymarsky ,Matka země, matka svět, matka kosmosʼ) platí pro některé domorodé národy And Jižní Ameriky jako zosobněná matka Země, která daruje život mnoha způsoby, vyživuje, chrání a je schopná rituální komunikace. Pačamama je prostřednicí mezi horním a dolním světem. Kečuánci a a Aymarové uctívají Pačamamu jako všemohoucí bohyni, která daruje život všemu stvoření a živí je. Pačamama je dnes považována za činitele identity, sociálního odporu a za naději na všeobjímající život.“ Dále se uvádí: „Pačamama znamená také matku prostoru a času, světa a vesmíru. Pro jednoduchost představuje Andská Pačamama všechny bohyně mateřství nebo bohyně země. Pačamama je dosažitelná na všech úrovních, protože je to samotný život. Pačamama zosobňuje nejenom Matku Zemi a představuje nejenom zbožštěnou půdu, ale také ,život sám o soběʼ.“

Každý, kdo se zabýval globálním environmentálním hnutím, nepochybně slyšel termín Gaia. Gaia je oživení pohanství, které odmítá křesťanství, považuje křesťanství za svého největšího nepřítele a křesťanskou víru za jedinou překážku pro globální náboženství, které se zaměřuje na uctívání Gaie a spojení všech forem života kolem bohyně Matky Země, případně Pačamamy. Díky rafinované směsi vědy, pohanství, východní mystiky a feminismu se tento pohanský kult stal rostoucí hrozbou pro křesťanskou církev. Úcta k „Matce Zemi“ nebo „Gaii“ či „Pačamamě“ je středem dnešní globální environmentální politiky.

Valné shromáždění OSN v roce 2009 vyhlásilo 22. dubna za Mezinárodní den „Matky Země“. Tento den učinil bolivijský prezident Evo Morales, který se prohlašuje za ctitele Pačamamy, před generálním shromážděním UNO toto význačné prohlášení: „Pačamama – v kečuánštine ,Matka Zeměʼ – je základní božstvo pro domorodý světový pohled založený na úplném respektu k přírodě. Země nám nepatří, ale patří zemi.“

To, že výraz „Matka Země“ nebo „Pačamama“ není neškodným kulturním označením, ale má náboženské rysy, dokazuje například také učitelská příručka vydaná v roce 2002 organizací UNESCO s významným názvem „Pachamama Teacher’s Guide“. V ní se mimo jiné píše: “Představ si, že Matka Země na sebe vzala fyzickou podobu, a představ si, jaké by to bylo se s ní setkat. Jak by vypadala? O čem bys s ní mluvil? Co by bylo její hlavní přání a jaké by byly její otázky? Jak bys jí odpověděl? Kde bys ji [Matku Zemi] chtěl potkat? Mysli na místo, kde by ses s ní mohl setkat.“ Jedno takové místo, kupříkladu, kde by se člověk mohl setkat s „Matkou Zemí“ nebo „Pačamamou“ v podobě nahé těhotné ženy, kterou zobrazují dřevěné figurky, byl modlitební obřad ve Vatikánských zahradách dne 4. října 2019, bazilika sv. Petra, křížová cesta 19. října a kostel Santa Maria in Traspontina v Římě.

Biskup José Luis Azcona, emeritní biskup amazonské prelatury Marajó, přesvědčivě poukázal na nesmyslnost a neudržitelnost zlehčování vatikánského uctívání Pačamamy. Je znalcem náboženství a zvyků amazonských Indiánů, žil mezi nimi déle než 30 let a zvěstoval jim evangelium. V otevřeném dopise z 1. listopadu 2019 biskup José Luis Azcona poukázal na to, že to byli zvláště „maličcí“ v Církvi, a potom také obrácení a katolickou víru intenzivně žijící amazonští indiáni, které uctívání Pačamamy ve Vatikánu pohoršilo, zmátlo a jejich katolickou víru hluboce zranilo. Otřásající je následující zjištění biskupa José Luise Azcony: „Ale toto gesto [uctívání Pačamamy] představovalo pohoršení (ovšem ne pouze farizejské) pro milióny katolíků po celém světě. Zvláště chudí, maličcí, nevědomí, slabí, kteří zjevně sensus fidei (smysl pro víru) mají, a bývají papežem Františkem spravedlivým způsobem obhajováni, byli ve svém neozbrojeném svědomí pořádně raněni, zcela bezbranní před takovým náboženským násilným vlivem. A zvláštním způsobem byli tímto modloslužebným úderem zasaženi ti chudí, prostí, slabí a nechránění z Amazonie. Přinejmenším v amazonské Brazílii cítí ve svém srdci tento útok proti křesťanské víře, proti církevnímu přesvědčení, že jedinou královnou Amazonie je Panna Maria z Nazareta, Matka Boží a Matka Vykupitele. Žádná jiná matka, žádná Pačamama z And a odkudkoli a žádná Yemanja [Matka bohyně afro-brazilských kultů]!“

Biskup José Luis Azcona se také zmínil o ničivém dopadu veřejných činů uctívání Pačamamy ve Vatikánu na věrné protestanty: „Na protestantské a letniční bratry mělo toto pohoršení devastující účinek. Zděšeni byli svědky scén pravého modlářství a mezi údivem a ustrnutím se stále více a více utvrzují ve svém mylném pojetí, že katolík je ctitel model, nikoliv světců, Josefa, Marie, ale skutečných démonů. Tímto způsobem byl otřesen ekumenicko-mezináboženský dialog s lidsky nenapravitelnými důsledky a závažnými ekumenickými komplikacemi pro tyto lidi, včetně letničních, kteří chtějí pochopit tajemství Církve jako ,univerzální svátosti spásyʼ (Lumen gentium).“

Biskup José Luis Azcona příhodně konstatoval, že dnes tak rozšířenou představu a symboliku Matky Země, “Gaie” nebo Pačamamy nelze myšlenkově a nábožensky oddělit od fenoménu mnoha historických pohanských božstev: „Připomeňme si nesčetná božstva Matky Země, která předcházela a doprovázela Pačamamu jako bohyni plodnosti ve všech biblických kulturách a náboženstvích. Ve Starém zákoně je Astarte (Asherà) bohyní plodnosti, smyslné lásky v nahém ztvárnění. V Novém zákoně, ve Skutcích apoštolů 19,23-40; 20,1, je Artemis z Efezu tou ,největšíʼ bohyní plodnosti. Bývá představována s polovinou těla plnou ňader. Shrnuje právě to, co je míněno sochou Matky Země Pačamamou. Je nemožné umístit obraz naší milé Paní z Nazareta, Matky Boží a Církve, a sochu Pačamamy, bohyně plodnosti, na stejný oltář nebo do stejného kostela.

Srovnání uctívání Pačamamy ve Vatikánu s historickým sporem o čínské obřady je fakticky neudržitelné. Čínské rituály zahrnovaly skutky uctívání obrazů Konfucia, historické osoby, který byl ctěn jako velký myslitel a tvůrce čínské kultury, jako jistý národní hrdina. Dále se jednalo o uctívání zesnulých předků, přičemž v obou případech byly konány před portréty těchto historických osob úkony úcty, jako je uklonění nebo zapálení svíček apod. Protože tyto obřady v dobách evangelizace Číny v 17. a 18. století byly ještě spojovány s pověrčivými představami, s konfucianismem jako náboženstvím, Církev takové obřady přísně zakázala, aby se vyhnula jakékoli pověře a modlářství. Ve dvacátém století dostaly skutky pocty Konfucia čistě civilní povahu a konaly se pouze na nesakrálních a nenáboženských místech. Kromě toho byly obrazy předků u katolíků uctívány bez u pohanů obvyklého nápisu „sídlo duše”. Poté co odpadlo jakékoliv zdání pověry nebo modloslužby, dovolil Svatý stolec v roce 1939 instrukcí Kongregace pro šíření víry čínské obřady, ovšem za následujících podmínek: Ve světské oblasti se smí před vystaveným obrazem Konfucia učinit jenom úklona hlavou, a pokud se i tak předpokládá pohoršení, musí být správný úmysl katolíků vysvětlen. Instrukce dále říká, že katolíci smějí konat jenom takové projevy úcty, které mají čistě civilní charakter, přičemž velí-li nutnost, musí svůj úmysl objasnit, aby se vyhnuli špatnému výkladu těchto skutků. Totéž platí pro akt uctívání portrétů předků. Katolická Církev dále povolila používat pouze jednoznačné božské jméno „Pán nebe“ a zakazuje další dvojznačná čínská božská jména, např. „Nebe“ nebo „Nejvyšší božstvo“ nebo „Nejvyšší císař“, a tento zákaz nebyl příkazem z roku 1939 zrušen.

Hlavním rozdílem mezi obřady uctívání Pačamamy a takzvanými čínskými obřady je skutečnost, že u Pačamamy se jedná o konstrukt pohanských mytologií, tzn. buďto je uctíván čistý mýtus, nebo neoduševnělý a neosobní konglomerát hmoty, jako je Země.

Každý, kdo tvrdí, že uctívání Pačamamy byla malichernost a neměla žádný náboženský, ale jen kulturní aspekt, bude lépe poučen modlitbou k Pačamamě, kterou v souvislosti s amazonskou synodou vydala Fondazione Missio, orgán italské biskupské konference, a kde se říká: „Pačamamo, dobrá matko, buď nám milostivá! Buď nám milostivá! Nechť semeno dobře chutná, aby se nestalo nic špatného, aby ho mráz nezničil, aby přineslo dobré jídlo. Prosíme Tě: dej nám všechno! Buď nám milostivá! Buď nám milostivá!“, jak informuje portál kath.net.

Kult Pačamamy, který byl prováděn ve Vatikánu po dobu synody o Amazonii, je buďto formou modloslužebné pověry, protože zahrnuje gesta, která obsahují ve svém původním pojetí klanění “matce zemi”, na niž se pohlíží jako na božstvo, nebo je formou nemodloslužebné pověry. Tento kult Pačamamy vyjadřuje totiž víru v zemi jako v živou osobní bytost, proto se zde jedná o synkretismus podvodně zavedený do křesťanského kultu, který se vždy ve své podstatě smí zaměřit pouze na pravého Boha.

V článku ze dne 23. října 2019 pro portál Infocatólica (www.infocatolica.com) odhalil P. Nelson Medina, OP, sám misionář kolumbijské Amazonie, podvod údajně neškodného uctívání Pačamamy následujícím jednoznačným tvrzením: „Obraz [Pačamamy], který byl přivezen do Říma, není pro území kolumbijské Amazonie typický a jsem přesvědčen, že není k vidění nikde v Amazonii. Tato figura nereprezentuje nic, co by pocházelo od předků z amazonské kultury. A klaní se naše víra nebo uctívá kulticky plodnost, život nebo ženu jako takovou? Pokud se jim neprokazuje žádná kultická úcta, proč se pak spojuje toto uctívání s oltářem, na kterém je přítomná jedinečná a vyčerpávající oběť Krista? Není to jasně veřejný, pohoršení vzbuzující prohřešek proti prvnímu přikázání Božího zákona? Přenesení těchto soch na posvátná místa může znamenat pouze to, že mají náboženský význam, protože by jinak byly vystaveny v umělecké galerii nebo v muzeu etnické nebo amazonské historie.”

Zástupci Vatikánu se pokoušeli také pomocí sv. Johna Henry Newmanna legitimizovat úctu k Pačamamě. Toto srovnání je však velmi vzdálené a fakticky nepřesné, jak přesvědčivě formuloval P. Nelson Medina, když ukázal, že John Henry Newman odkazoval na některé činy nebo předměty, které jsou samy o sobě relativně neutrální a poté se proměnil jejich význam a mohly být používány v kostele. Avšak obrazy navržené pro synodu o Amazonii nemají nic z této neutrality: Oslavovat „život“ bez klanění se Bohu, jedinému Stvořiteli, je prosté pohanství. A jako u pohanských bůžků, ať už zlatého telete, nebo peněz obchodníků v Jeruzalémském chrámě, jsou žádoucí rozhodná a jasná opatření … která mohou dosahovat až do Tibery.

Ve všech dobách, a také v instrukci z roku 1939 o čínských obřadech, dbala Církev katolická ve věrném napodobování chování apoštolů co do slov i jednání jakoby skrupulózně o to, aby se vyhýbala jakémukoli zdání nejen modloslužby (idolatria), nýbrž také pověry (superstitio) a neponechávala v tom ani nejmenší stín pochybností. (srv. sv. Tomáš Akvinský, Summa teologická IIa IIae, q. 93, a. 1).

Společně s Giafrankem Amatem, italským právníkem a zastáncem života, je možné uctívání Pačamamy ve Vatikánu shrnout takto (srv. jeho esej v listu La Verità ze dne 14. listopadu 2019):

„Představit Pačamamu jako ikonu domorodé kultury Amazonie neznamená pouze zkreslení reality, ale také popření a snížení rozmanitosti pravých amazonských kultur za účelem prosazení nějaké domorodé teologické vize pro čistě ideologické a politické účely.“

Mexický prezident Lopéz Obrador uspořádal rituál na počest božstva Pačamama, když žádal o souhlas s postavením mayské železnice v jihovýchodním Mexiku. Hugo Chávez, Nicolas Maduro, Cristina Fernandez de Kirchner, Andres Manuel Lopez Obrador, Evo Morales a Daniel Ortega jsou jen některé hlavy států, které se oficiálně účastnily bohoslužeb na počest Matky Země. Nejde tedy jen o nějaký čistě peruánský náboženský fakt, ale také čelíme reálné politické skutečnosti, která je součástí precizního politického programu podporujícího panteistické myšlení. Vylučuje křesťanskou myšlenku transcendentního Boha ve vztahu ke stvoření a staví důstojnost Země nad důstojnost lidské osoby. Jedná se o pokus koperníkovské kulturní revoluce překonat antropocentrismus moderní doby pomocí ekologického “geocentrismu“. Země, a nikoli lidská bytost by nyní měla být ve středu vesmíru, a to až do té míry, že již slyšíme projevy, ve kterých se teoretizuje o omezení lidských práv ve prospěch „práv“ Země.

Pačamama je pro křesťany teologickým klamem. Jak jsme viděli, jedná se o pohanské božstvo Inků. Obrazy, které to reprodukují z teologického hlediska, jsou jednoduše modly. Skutečnost, že teolog, kněz, biskup, kardinál, papež nebo prostý věřící nedokáže rozpoznat tuto zjevně nepopiratelnou skutečnost, se zdá být opravdu znepokojující a zcela nepochopitelná. Dalo by se říci, že čelíme novému zatmění svědomí, tentokrát nikoli v oblasti zákonů života, ale v oblasti prvního a nejdůležitějšího přikázání: práva Božího. K tomu přichází přitěžující okolnost, že tento kult Pačamamy zatemňuje nejen svědomí lidu, ale i svědomí samotné Církve. Ve světle božského zjevení obsaženého v Božím slovu, v tradici Církve a v Magisteriu je to velmi jednoduché: vyrábět modly k uctívání, je velmi těžký hřích. Vrhnout se k zemi před modlou je modloslužba. Nabídnout jim dary a oběti, nést je triumfálně, postavit je na trůn, korunovat je a pálit jim kadidlo, je zjevné modlářství, které je krajně nemorální. Postavit je na oltáře nebo do zasvěcených kostelů, aby byly uctívány, je pravdivé a skutečné znesvěcení.

Uctívání Pačamamy je klamem ve vztahu k pochopení toho, co je tolerance. Citlivost věřících se zdá být skutečně zraněná, když zažívají bezútěšnou podívanou na modly uctívané v katolických kostelích. Je to hluboce nepříjemný fakt, který vyžaduje přísné odsouzení. To není nedostatek respektu nebo tolerance pro lidi, kteří vyznávají jiné náboženství. Respektujeme náboženské přesvědčení každého, ale zde jde o toleranci modloslužby v katolických kostelích a místech, které jsou přítomností bůžků znesvěcovány. To není přijatelné. Něco takového tolerovat by znamenalo být komplicem při znesvěcování. Z tohoto důvodu je gesto „idoloclasmu“ (ničení idolů), odvážně vykonané v římském kostele Santa Maria in Transpontina, výrazem nejušlechtilejší víry. Nemá být předmětem pomluvy, ale zaslouží si pochvalu.

Uctívání Pačamamy je iluzí inkulturace. Principem inkulturace je zvěstování evangelia, které může být přivítáno všemi národy a kulturami. Dynamika evangelizace vede k postupnému procesu transformace kultury, která vítá Boží slovo a proniká do srdce téže kultury udržováním dobra, očištěním zla, které je v něm obsaženo, a přináší dynamický vývoj víry, která vždy umí všechno obnovit. Bez zohledňování kritéria protikladu nemůžeme hovořit o inkulturaci. Je zřejmé, že evangelizace představuje nezbytný protiklad k vážným nemorálním aspektům kultur, které se snaží oslovovat, a zjevně vyžaduje zřeknutí se modlářství.

Příběh Pačamamy je přesným rentgenovým snímkem nitra Církve v této dramatické chvíli historie a upomíná na skutečně prorocká slova profesora Josepha Ratzingera v eseji „Noví pohané a Církev“, která poprvé vyšla v časopise Hochland (říjen 1958). Následující šokující slova Josepha Ratzingera lze určitě číst jako druh aktuálního komentáře k činům uctívání Pačamamy, které se odehrály ve Vatikánu a byly dokonce omlouvány papežem Františkem: „Pohanství dnes sedí v samotné Církvi a právě to je to, co charakterizuje jak Církev v dnešních dnech, tak i nové pohanství. Jde o pohanství v Církvi, o jakousi církev, v jejímž srdci žije pohanství.“

Následující plamenná slova ze srdce biskupa José Luíse Azcony, amazonského misionáře a důstojného nástupce apoštolů zůstanou světlým bodem v dějinách Církve: „Jedním z nejvíce zahanbujících aspektů tohoto modloslužebného gesta [ve Vatikánu] bylo ničení svědomí těch ,maličkýchʼ pohoršením.“

Je možné tváří v tvář nepopiratelné skutečnosti objektivně závažných skutků uctívání Pačamamy ve Vatikánu s jeho jasnými pseudonáboženskými propletenci a jeho využívání globalizovaného světového náboženství „Matky Země“ k propagandistickým účelům mluvit o banalitě nebo utéci k alibi o „čínských obřadech“? To by znamenalo obhajovat neudržitelné.

V době velkého vnitrocírkevního doktrinálního a pastoračního zmatku za ariánské krize ve 4. století byl sv. Hilarius z Poitiers, Atanáš Západu, přesvědčen, že takový stav nesmí být přijat s mlčením nebo bagatelizováním situace. Tato jeho slova, která jsou citována níže, mají nejvyšší aktuálnost a jsou dokonale použitelná pro vatikánské uctívání Pačamamy: „Od této chvíle by mlčení neznamenalo zdrženlivost, nýbrž zahálčivost“ (Contra Const. 1).

Všichni v Církvi dnešních dnů, kteří ani nezlehčovali, ani s mlčením nepřijali akty uctívání Pačamamy ve Vatikánu, ale zvedli svůj napomínající hlas, si zaslouží díky a uznání, na prvním místě laici, kteří byli pohnuti nadpřirozeným smyslem pro víru a prokázali svými činy pravou lásku a úctu k papeži a své matce, svaté katolické Církvi.

18. listopadu 2019

+ Athanasius Schneider, světící biskup arcidiecéze Panny Marie v Astaně

 


 

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *