Pokání

Pokání

Důstojný pán Jan Franta nám poskytl článek, který měl původně vyjít v almanachu Una Voce v jubilejním fatimském roce 2017. Článek krásně koresponduje s posláním těchto stránek, a proto jej zde rádi uveřejňujeme. Tímto také autorovi děkujeme.

Pokání

V roce 2017 jsme prožili stoleté jubileum fatimských zjevení nejblahoslavenější Panny Marie. Každý, kdo se těmito událostmi poctivě zabýval a neomezil se pouze na senzacechtivé spekulování o třetím fatimském tajemství, ví, že hlavním poselstvím Fatimy je pokání. Už samotná návštěva tohoto poutního místa zanechá v člověku obraz mnohých kajícníků, kteří se po kolenou za modlitby blíží ke svatyni zjevení. Konají tak pokání za sebe nebo za jiné po vzoru tří vizionářů: Lucie, Františka a Hyacinty. Pokud je řeč o fatimském zjevení, má se často na mysli jenom to, co bylo dětem zjeveno. Přitom se však zapomíná na to, že obsah fatimského zjevení byl vepsán i do životů těchto dětí, které nám o něm podávají věrohodné svědectví.

Definice a příklady z Písma svatého

Co je to pokání? Podle sv. Tomáše Akvinského je ctnost pokání úkon vůle, který spočívá v předsevzetí napravit to, co bylo spácháno proti Bohu. Pokání je tedy snaha o spravedlnost takovým způsobem, aby byla Bohu napravena způsobená škoda.

Význam pokání je obrovský. Vzpomeňme jenom na časté výzvy k pokání v Písmu svatém. Především je to život prvních lidí po hříchu, který byl naplněn pokáním. Tím došli odpuštění, jak se domnívají církevní otcové. Potom je to čas 120 let před potopou, který byl lidstvu dán k pokání a jehož kromě Noema lidstvo nevyužilo. (Gn 6,3) Velké svědectví o spasitelném významu pokání nalézáme v knize Jonáš, kde Bůh ochotně zachraňuje před trestem i cizince, obyvatele Ninive, jen když konají pokání (Jon 3). Dále jsou to četní starozákonní proroci, kteří z Božího mandátu hrozí lidu tresty za hříchy, nebo naopak předpovídají záchranu, budou-li lidé konat pokání: „Jakože živ jsem já, praví Pán Bůh, nechci smrti bezbožného, ale aby se obrátil bezbožný od své cesty a živ byl“ (Ez 33,11).

V Novém zákoně se objevuje výzva k pokání hned na prvních stránkách. Především je to Jan Křtitel, který měl Pánu připravit ochotný lid. Jan žil životem kajícníka, pokání hlásal a křtil křtem pokání. Když vyhledáme první slova Kristova k lidu, tak zjistíme, že hlásal totéž, co před ním Jan Křtitel: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ (Mat 4,17). Dokonce samo spasitelné dílo našeho Pána Ježíše Krista bylo dílem pokání, neboť na kříži konal pokání za nás – nahradil svou obětí škodu způsobenou Bohu celým lidstvem. Od svých učedníků neočekává nic jiného, než že vezmou na sebe kříž a budou ho následovat. Což apoštolové a světci také skutečně činili.

Smysl pokání

Dnes však žijeme v době, kdy se pokání vůbec nerozumí. Ach, jaká tragédie, jaký to trest Boží! Od prvotního hříchu se po lidstvu nepožaduje nic tak velmi, jako činit pokání. Moderní člověk se však místo toho honí za potěšením, pomíjející slastí a ukojením pudů. Nemyslí na to, že minulé války a utrpení byly tresty Božími za nekajícnost; nechce nic slyšet o lhůtě, která právě běží a chýlí se ke konci. Dokonce ani velká krize v Církvi a velký odpad nevede pastýře k hlásání pokání, jak bychom čekali. Spíše naopak se požaduje ještě větší otevřenost světu!

Svatý papež Klement I. ve svém listu píše: „Upřeme svůj zrak na Kristovu krev a vizme, jak vzácná je ta krev před Bohem – vylita pro naši spásu přinesla celému světu milost pokání“ (Klem I. Kor. 7. 8). Čekali bychom, že sv. Klement napíše, že tato krev přinesla celému světu odpuštění, ale on píše „přinesla celému světu milost pokání“. Zde je onen kámen úrazu. Mezi spasitelným dílem Krista a odpuštěním hříchů, tedy spásou člověka, je potřeba spojovacího článku, kterým je pokání. Kristova spasitelná smrt neprospěje žádnému člověku k záchraně, pokud on sám nebude konat pokání. Je to tedy velký satanův klam, když se v současné době hlásá Boží „milosrdenství“, které člověka samo zachrání, bez jakékoliv zmínky o pokání. Je to satanova léčka, když se tvrdí, že láska Boží nedopustí, aby byl někdo zavržen. Cožpak fatimské děti neviděly peklo, do kterého padají lidé ve velkém počtu?

Tradiční katolická nauka hlásá, že ze strany Boží je nám připravena spása v Kristově Krvi prolité na kříži. Ze strany člověka je ovšem nutné pokání. Obojí společně pak působí záchranu. Dokonce i křest novorozeněte je výrazem obrácení a pokání, které má později jako dospělý křesťan konat. Cožpak jsme na to všechno už zapomněli? Bez pokání není spásy!

Pokání spočívá v poznání viny, obrácení se lítostí k Bohu a nahrazování škod Bohu způsobených, přičemž to poslední označuje pokání ve vlastním slova smyslu. Pokání rozlišujeme dvojí: svátostné a mimosvátostné.

Svátostné pokání

Svátost pokání neboli zpověď, jak se domnívám, je milému čtenáři dobře známa. Tato svátost dostává v dnešní době i jiná jména, která znějí přitažlivěji v uchu moderního člověka. Nicméně absence slova pokání vede k zapomenutí na to, že tato svátost je určena kajícníkům a že má k pokání vést.

Při svátosti pokání se ze strany kajícníka vyžaduje: úplné vyznání těžkých hříchů (druh, počet a okolnosti měnící druh hříchu) od poslední platné svaté zpovědi, dále nadpřirozená lítost alespoň nedokonalá, přinejmenším základní znalosti katolické nauky, odhodlání nahradit způsobenou škodu (vrátit věc, obnovit čest …), odpustit ze srdce i nepřátelům, odhodlání použít nezbytných prostředků v boji proti špatným návykům a blízké příležitosti ke hříchu (tzv. předsevzetí). Pokud něco z toho schází a je to zpovědníkovi známo, nesmí udělit kajícníkovi rozhřešení. I kdyby rozřešení přesto udělil, zpověď by nebyla platná, tzn. hříchy by nebyly odpuštěny.

Tak se může stát, že se někdo celá léta zpovídá neplatně, protože např. zamlčuje některý ze svých těžkých hříchů nebo nemá lítost, nechce navrátit odcizenou věc nebo jinému odpustit. Pak se nedivme, že zpovědi zůstávají neúčinné, věřící se nedokáží svých hříchů zbavit a jejich život se nemění k lepšímu, což je přece účelem této svátosti. Zde nezbývá než vykonat generální svatou zpověď a vyburcovat své srdce k velké lásce k Bohu a k velké lítosti.

Na druhou stranu se ale není třeba bát. Pokud jsme se na zpověď dobře připravili a řádně ji vykonali, dobrý Pán Bůh nám odpouští i ty hříchy, na které jsme zapomněli nebo si je neuvědomujeme. Citlivým povahám radím, aby se spoléhaly na vedení vzdělaného a zkušeného zpovědníka.

Při svátosti pokání je uloženo kajícníkovi vykonat skutek pokání. Za pokání se ukládá modlitba (která má být vykonána ústně), půst nebo almužna. Toto pokání se nazývá svátostné a má zvlášť velký význam i hodnotu oproti pokání, které si ukládáme mimosvátostně sami.

Je třeba nasadit účinné duchovní zbraně v boji proti hříchům konaným ze zvyku. Tak například hřích necudnosti (smilstva), kterým je společnost tak zamořena, nemůže být jakožto hřích těla odstraněn jinak, než opět tělesným pokáním. Proti žádostivosti těla je potřeba postavit půst, zříci se pohodlí, unavit tělo prací nebo kratším spánkem. Obzvláště nutná je zde dětinná pokora před Bohem a úcta k Panně Marii, která působí zázraky.

O svaté zpovědi by bylo možno ještě dlouho a zajímavě i poučně psát, ale tentokrát jsme si vzali na mušku pokání samotné. Ono, jak již bylo řečeno, máme konat i nad rámec toho, co nám bylo uloženo ve zpovědi, neboť celý život křesťana se má vyznačovat kajícností.

Mimosvátostné pokání

Mimosvátostné pokání je staré jako lidstvo samo, tedy od Adama a Evy po prvotním hříchu. Mám za to, že správný postoj k tomuto pokání spočívá především v přijetí osudu nebo lépe řečeno situace, do které nás Bůh postavil nebo kterou jsme si sami zapříčinili. Tedy to první je: přijmout těžkosti svého života – vzít na sebe kříž a pokorně ho nést za Kristem. Pokud bychom tak nejednali, jistě by bylo zbytečné ukládat si jiné pokání. Nebo myslíte, že by Bohu bylo milejší to, co jsme si sami vymysleli, než to, co nám uložil On?

Všimněme si, jak moudře Bůh přidává člověku spolu s věkem nemoci a utrpení, abychom si tak pokud možno co nejvíce trestů odčinili ještě zde na zemi. Dokonce samotné přijetí smrti a způsobu umírání z Boží ruky je velmi očišťující, takže sv. papež Pius X. obdařil dokonce jednu modlitbu, ve které se věřící zavazuje přijmout smrt i všechno utrpení s ní spojené, plnomocnými odpustky, které se obdrží v hodině smrti. Také někteří vizionáři a mystikové tvrdili, že lidé, kteří odevzdaně přijímají smrt jako pokání z rukou Božích, nejdou do očistce vůbec nebo jen na krátký čas. Vždyť smrt je nám dána jako trest za hřích, a tento trest má být nápravný.

Mimo těžkosti života a smrt, které nás stejně neminou a jejichž ochotným přijetím jim můžeme dát velkou hodnotu, si navíc smíme uložit vlastní pokání. Opět je nám zde vzorem Fatima a její tři pasáčci. Vzpomeňme jenom na to, jak se tyto tři svaté děti ochotně vzdávaly svačiny a celý den hladověly, aby mohly trpět za obrácení hříšníků, za papeže a usmiřovat tak uráženého Spasitele. Mysleme jenom na to, jak celé dny ze stejného důvodu nepily, i přes bolesti hlavy a nevolnosti, jak se švihaly kopřivami, jak si uvazovaly kolem těla provaz, který se jim zařezával do kůže; dokonce je Panna Maria při zjevení 13. září napomenula: „Bůh je s vašimi obětmi spokojen, nechce však, abyste spali s provazem. Noste jej jenom přes den.“ Tyto děti konaly ono pokání nejenom za sebe, ale hlavně za druhé, a víme, kolika mnohých vyslyšení se jim dostalo. Cožpak nám nejsou dány tyto děti jako vzory?

Výzva závěrem

Mám za to, že potřebujeme opravdovou školu pokání. Potřebujeme si to zkusit. Moderní člověk by měl mít příležitost odejít na jistý čas do ústraní, do samoty a tam se věnovat modlitbě a pokání po vzoru velkých světců, např. sv. Marie Magdalény. A to je také můj sen, vytvořit centrum, kde se bude učit kajícímu životu, kde budou exercicie opravdovými duchovními cvičeními, tedy „duchovními cviky“, svaté místo, kde bude Kristus Králem a kde se bude sloužit Bohu. Chtěl by se někdo přidat?

1 komentář

Chvála Kristu.
Děkuji za krásné a hluboké a pokorné rady, které jsou důležité k uvědomění si svých slabostí a své lidské chatrnosti ve věcech, které dnes slíbíme a zítra porušíme…

Dobrý Bůh ať Vás ochraňuje a žehná Vám všude a ve všem. Za to se modlím ve Jménu Ježíše Krista našeho Pána a Spasitele a Vykupitele světa. Duch svatý ať je stále s námi se všemi, kdo si uvědomujeme svou povinnost konat upřímné pokání a obrácení se k životu dobrému, kterým budeme dělat našemu nebeskému Otci radost. On náš Bůh je stále s námi všude jak v radosti tak i ve smutku i při pokání. Bez Něho nemůžeme vykonávat nic, a bez Něho náš život by nebyl radostný i když trpíme a stále máme starosti sami se sebou i s druhými lidmi i se světem.

Děkujme Bohu, neboť je dobrý, Boží milosrdenství trvá na věky věků. Amen

Př. a br. Petr F. J. v Kristu Ježíši.

Pax Christi

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *