O usebranosti ducha …

O usebranosti ducha …

O usebranosti ducha

Od sv. Alfonse Maria z Liguori

Především jsou zapotřebí tři věci, aby se zachovala usebranost ducha neboli neustálé sjednocení duše s Bohem: samota, ticho a život v přítomnosti Boží. To jsou ony tři věci, které kdysi kladl na srdce anděl Boží svatému Arseniovi, když mu řekl: utíkej, mlč a odpočívej; jinými slovy: hledej samotu, cvič se v mlčení a odpočívej v Bohu tak, že svým myšlenkám neustále kladeš na zřetel jeho přítomnost. Každý z těchto bodů probereme níže podrobněji.

Láska k samotě

Všechny duše milující Boha se cítí mocně puzeny k samotě; protože vědí, že Bůh se stýká zvlášť důvěrným způsobem s těmi, kteří dle možnosti utíkají před hlukem světa. “Ó blažená samoto,” volá svatý Jeroným, “ve které Bůh zcela poníženě rozmlouvá s velkou láskou a důvěrností se svými milovanými dušemi!” Bůh nemluví tam, kde se marní čas smíchem a neužitečným tlacháním. Pán není v pohybu (srv. 1Kr 19,11nn). On sám mluví u proroka Ozeáše: „Protož aj, já ji přivábím, vyvedu ji na poušť, a mluviti jí budu k srdci.“ (Oz 2,14) Bůh mluví s duší v samotě, a sice k jejímu srdci zde mluví, když ji nechá slyšet slova, kterými je rozněcována jeho svatou láskou. „Dech se zatajoval ve mně od té doby, co promluvil,“ říká nevěsta v Písni písní (5,6).

Jak svatý Eucherius vypráví, zeptala se jednou duchovního vůdce jistá osoba, která usilovala o dokonalost, co má dělat, aby dosáhla svého cíle. Onen jí dal jednoduchou odpověď: Místo, kde lze Boha nalézt, je samota. V samotě lze ctnost snadno uchovat; ve styku se světem se ale snadno ztrácí. Svatý Bernard říká, že ve své samotě pod duby a buky se naučil daleko více o Bohu a božských věcech než v knihách a ve školách učenců. Proto se světci cítili tak neodolatelně puzeni, aby prchali před hlukem světa a hledali samotu, proto jim byly jeskyně, hory a lesy tak drahé. To již předpověděl prorok Izaiáš slovy: “Veselit se bude neschůdná pustina, plesat a kvést bude poušť jak lilie. Bujně pučeti se bude, plesat bude a jásat a výskat, nádhera Libanu bude jí dána, krása Karmelu i Saronu. Oniť uzří slávu Hospodinovu, krásu našeho Boha” (Iz 35,1n). Jinými slovy: Samota je niterné duši nevysychajícím pramenem radostí; čistotou a nevinností jejích obyvatel kvete pustina jako lilie a přináší plody všech ctností; ony šťastné duše budou uznány za hodny patřit na majestát Boží a jeho nekonečnou krásu.

Abychom zůstali sjednoceni s Bohem, musíme v sobě neustále udržovat živou vzpomínku na něho, nezměrnou dobrotu, kterou odměňuje své věrné stoupence; ve styku se světem jsou tyto duchovní pravdy smíchány s pozemskými věcmi, které nám přicházejí před oči, a zbožné smýšlení zmizí z našeho srdce. Proto je nemožné vést skutečně zbožný život, pokud člověk nemiluje samotu, ale raduje se jen ze styku s lidmi, chce konat neustálé návštěvy, návštěvy přijímat a vést světské rozhovory. Nikdo tedy není politováníhodnější než osoba, která si přeje vést zbožný život a která v tomto ohledu již přinesla mnoho obětí, ale velkou část dne tráví marnými zábavami, smíchem a tlacháním a možná dokonce i řečmi bez lásky. Zatímco by neměla znát žádnou jinou radost, než rozmlouvat se svým Bohem, hledá útěchy v životě plném rozptýlení a v rozhovoru s pozemsky smýšlejícími lidmi, kteří neopomenou otrávit její srdce zkaženými principy světa. Zneužívá tedy čas, který jí Bůh dopřává k jejímu posvěcení. Ó nešťastnice! Jak může jen tak marnit čas, který by světci každým okamžikem vykupovali cenou vlastní krve! Ach, co by jen jednou dala, když se ocitne blízko smrti, za jeden jediný den, ano za jednu jedinou čtvrthodinku, kterou nyní tak lehkomyslně marní.

Světští lidé prchají před samotou, a to právem; protože v ústraní jsou mučeni výčitkami svědomí. Vyhledávají společnost a světský ruch, aby využili hluk, který tu panuje, a přehlušili hlas svého svědomí. Naproti tomu ti, jejichž svědomí je klidné, milují samotu, a když občas nemohou uniknout světskému ruchu, cítí se nepohodlně jako ryby mimo vodu.

Je však pravda, že člověk miluje styk s ostatními; ale je něco krásnějšího, než se stýkat s Bohem? Ba nepociťuje se žádná hořkost a znechucení, když se člověk vzdálí od společnosti lidí, aby hovořil s Bohem, svým Stvořitelem. Styk s ním, říká mudrc, nemá nic hořkého a jeho společnost nic odpuzujícího, nýbrž jen potěšení a radost. Neprávem se říká, že život v samotě je smutný; je to spíše předchuť nebe; je to začátek života blažených, kteří v tom nacházejí nevýslovnou radost, že se mohou věnovat pouze a jedině lásce a chvále Boží. To výslovně učí svatý Jeroným, který utekl z Říma, aby se stáhl do ústraní jedné jeskyně u Betléma a právě tam požíval samoty: “Samota,” píše, “je mým nebem”. Ctihodný P. Carafa, generál Tovaryšstva Ježíšova, řekl, že ve vztahu k tomuto světu nemá žádné přání; kdyby si však přece jen něco měl přát, pak by to byla malá jeskyně, kousek chleba a zbožná kniha, aby mohl svůj život strávit v nejpřísnější samotě. Samozřejmě se zdá, jako by byli svatí v ústraní úplně sami; ale není tomu tak: „Nikdy,“ říká sv. Bernard, “nejsem méně osamělý, než když jsem sám,“ protože tak jsem s Bohem, který mě uspokojuje více než společnost všech tvorů. Svatí se zdají být smutní, ale nejsou. Protože svět je vidí zbavené všech pozemských radostí, považuje je za nešťastné a žalostné; a přece je tomu přesně naopak; podle slov apoštola požívají nesmírného a trvalého pokoje.

Abys nalezla tuto samotu plnou blaženosti, milovaná duše, nemusíš se stáhnout do ústraní nějaké jeskyně nebo pouště; můžeš ji nalézt uprostřed své rodiny. Zaobírej se vnějším světem jenom tak dalece, jak to vyžadují povinnosti tvého stavu, poslušnost nebo láska k bližnímu, a již žiješ v oné samotě, která se dobře hodí k tvým poměrům a kterou od tebe Bůh vyžaduje. Tak mohl nalézt král David samotu uprostřed těch nejdůležitějších královských zaměstnání: “Hle, utekl jsem do dálky,“ říká, „a přebýval v samotě” (Mdr 8,16). Svatý Filip Neri se jistý čas obíral myšlenkou, že se stáhne do ústraní pouště. Pán Bůh mu však přikázal neopouštět Řím, ale žít právě tam tak, jako by se nacházel v nějaké poustevně.

Pakliže není nutné podle toho, co bylo řečeno, abys nepřetržitě přebýval v osamění, přece však musíš dbát toho, aby ses do ní odebral tak často, jak je to jen možné; přinejmenším ji musíš milovat shodně se slovy sv. Vavřince Justiniániho: „Samota má být vždy milována, třebaže ne vždy praktikována.“ Je-li zbožná osoba nucena opustit samotu, aby mohla plnit povinnosti svého stavu, pak to koná se vší svobodou ducha, aniž by byla jakýmkoli způsobem znepokojována; jinak by prozrazovala jistou závislost na svém životě v ústraní; to by ovšem byla znatelná chyba.

— pokračování —

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *