O příjemci posledního pomazání

O příjemci posledního pomazání

V různých koutech naší krásné české a moravské vlasti se v posledních několika letech rozmohla zavržení hodná praxe udělovat hromadně svátost pomazání nemocných (dále v textu poslední pomazání, nebo svaté pomazání) osobám zcela zdravým, nebo jen s nepatrným neduhem. Takové udělování a přijímání této svátosti je podle tradiční nauky Církve nejenom nedovolené, a tedy svatokrádežné, ale dokonce neplatné.

Z lásky k Církvi a k našim kněžím, kteří žel Bohu často trpí nedostatečnou teologickou přípravou a tedy i zaviněnou nevědomostí, nám jistý věřící poskytl překlad z knihy Katholische Moraltheologie, P. Dr. Heribert Jone, O. M. Cap., 1953 (čl. 628. – 631.). Tento text je určen především duchovním, ale může být prospěšný i poučeným laikům.

O příjemci posledního pomazání

I. K platnému přijetí svatého pomazání se vyžaduje, aby se příjemce nacházel ve stavu pozemského poutníka (tzn. byl živý), byl pokřtěn, dosáhl užívání rozumu, byl v nebezpečí smrti z důvodu nemoci nebo slabosti stáří a měl odpovídající úmysl.

1. Zdánlivě mrtví mohou přijmout poslední pomazání. Podle názoru lékařů předchází obvykle skutečné smrti krátký čas smrti zdánlivé. Zemře-li někdo po dlouhé nemoci, může být svaté pomazání uděleno přibližně ještě půl hodiny po posledním výdechu, v případě náhlé smrti dokonce dvě nebo i více hodin po té. V takových případech se má dát přednost krátké formuli s jediným pomazáním na čele.

2. Při pochybnosti o křtu je dovoleno udělit pomazání pod podmínkou, ale nejde o povinnost, např. v případě nehody neznámé osoby.
Toto udělení je také dovoleno, když nad tímto neznámým již své úkony vykonal nekatolický vysluhovatel, nebo je právě koná, nebo je teprve bude konat. Také bezprostředně po svatém křtu smí a má být svaté pomazání v případě dospělé osoby uděleno, protože také nově pokřtěným poskytuje úlevu v nemoci a posilu v hodině smrti. – V misijních zemích nemá být ale svaté pomazání udělováno těm, kteří jsou teprve pokřtěni na smrtelné posteli, a nemají ani tušení o tom, že existuje zvláštní svátost pro smrtelně nemocné.
Heretikovi nebo schismatikovi v bezvědomí se smí svaté pomazání udělit pod podmínkou (kvůli pochybnosti o jeho intenci), pokud se tak může stát bez pohoršení.

3. Dosažení užívání rozumu je vyžadováno, protože svaté pomazání odnímá poslední zbytky hříchů. Kdo však nikdy neměl užívání rozumu, ten se také žádného hříchu nikdy nedopustil.
Proto nesmí být svaté pomazání udělováno dětem před dosažením užívání rozumu a stejně tak pomateným, kteří nikdy neměli žádný světlý okamžik. Na druhou stranu se ale smí udělit dětem, které nabyly rozumu, ale ještě se nezpovídaly nebo nebyly u prvního svatého přijímání.

4. Nemoc musí být tak závažná, že je možné se na základě rozumného důvodu obávat smrti.
Kdo se bez nemoci (nebo slabosti stáří) nachází v nebezpečí smrti, smí přijmout viaticum, ne však svaté pomazání, např. člověk před popravou, před bitvou, nebo před operací, pokud předem nevyvstalo z důvodu nemoci nebezpečí smrti. – Těžce raněným, otráveným, ženám před život ohrožujícím porodem, nebo trpícím stařeckou slabostí může být svaté pomazání uděleno. – V případě pochybnosti, zda je jistá nemoc spojena s nebezpečím smrti, může být svaté pomazání uděleno pod podmínkou. – Nebezpečí smrti nemusí být bezprostřední, svaté pomazání může být udělováno (např. v misijních územích) také, když se předpokládá, že nemocný bude žít ještě měsíce, nebo dokonce i rok. – V průběhu jednoho a téhož nebezpečí smrti může být svaté pomazání přijato jenom jednou. To platí také, pokud k němu přibude nové nebezpečí smrti (např. k zápalu plic se připojí zápal mezižeberní tkáně). – Bylo-li svaté pomazání přijato platně, ale bez užitku, pak s největší pravděpodobností ožije. K tomu je však při svatokrádežném přijetí vyžadována zpověď, nebo alespoň nadpřirozená dokonalá lítost. Při nesvatokrádežném přijetí postačuje nadpřirozená lítost nedokonalá.
Při jedné a téže nemoci může být svaté pomazání opakováno, když se nemocný tak zotaví, že se přestane nacházet v nebezpečí smrti (a později do něj znovu upadne), opakování takového pomazání však není povinností. V pochybnostech, zda je opakování možné, je obecně vhodné se rozhodnou pro zopakování.

5. Úmysl musí být přinejmenším implicitní habituální (tzn. habituální = jednou vzbuzený a neodvolaný, i když současně nepřítomný a nijak nepůsobící; implicitní = obsažený v obecnějším úmyslu, např. žít a zemřít jako katolík). – Proto se smí udělit svaté pomazání těm, kteří žili křesťansky, také těm, kteří nevedli žádný zvlášť křesťanský život, dokonce i když byli překvapeni smrtí během hříchu. V pochybnosti o tom, zda někdo v bezvědomí tvrdošíjně setrvává ve smrtelném hříchu, a tedy vůbec má úmysl přijmout svaté pomazání, se toto uděluje pod podmínkou („si capax es“, nebo „pokud máš úmysl“).

 

II. K dovolenému přijetí svatého pomazání je vyžadován stav milosti. Je-li nemožné jej dosáhnout, pak zahlazuje svaté pomazání také smrtelné hříchy, a to i v případě, je-li přítomná pouze nadpřirozená lítost nedokonalá.
Stav milosti může být sice dosažen nadpřirozenou dokonalou lítostí, za povšimnutí však stojí, že hříšník v těžkém hříchu je silou Božího zákona zavázán se vyzpovídat. – Nabude-li někdo až po přijetí svatého pomazání požadovanou lítost, s největší pravděpodobností svátostné pomazání ožije. Proto nemá být nikdy udělováno pod podmínkou „si es dispositus“, nýbrž jenom pod podmínkou „si capax es“.

 

III. Povinnost přijmout svaté pomazání není v podstatě přísná.
Mohl by se však někdo dopustit těžkého hříchu, kdyby touto svátostí pohrdal, nebo kdyby působil pohoršení.
Kdo ale z důvodu úřadu nebo úcty musí pečovat o duchovní dobro nemocného, má přísnou povinnost upozornit jej na nebezpečí a umožnit mu přijetí této svátosti. – Jiné osoby mají takovou přísnou povinnost jenom tehdy, kdyby se zdálo, že nemocný půjde jinak do věčného zavržení.

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *