O překážkách, které klade dokonalosti chuť

O překážkách, které klade dokonalosti chuť

O překážkách, které klade dokonalosti chuť, a o prostředcích proti nim.

Návod k askezi, Giovanni Battista Scaramelli, kniha II., oddíl 2.

Kapitola první

V čem spočívá smysl chuti, jak je spojen s neřestí žádostivosti, jakými způsoby se žádostivostí hřeší, jak se tím zamezuje dokonalosti.

1. Chuť je smysl, který rozpoznává různá jídla a nápoje. Jak říká Aristoteles: oškliví si nepříjemné a žádá si příjemné. Proto se zcela přichyluje k těm požitkům, které pocházejí z jídla a pití, k požitkům veskrze zvířecím, neboť je máme společné se zvířaty. Tento smysl, jak říká Aristoteles, má své sídlo v jazyku, a u zvířat, která jazyka nemají, v nějakém jiném orgánu, který může tyto vjemy vnímat podobně jako jazyk.

Z toho plyne, že smysl chuti, třebaže sám ještě netvoří žádostivost, která sídlí ve smyslné dychtivosti, přece jen je s ní spojen, ji podporuje a živí, ano je dokonce jediným předmětem jejích neuspořádaných sklonů a zlých podnětů. Neřest žádostivosti, jak píše svatý Tomáš, spočívá v (rozumem) neuspořádané touze po požitku, který pochází z jídla a pití a který tvoří jediný předmět smyslu chuti.

Protože je to jeden a tentýž zvířecí požitek, na kterém se pasou ony oba smysly: totiž vnitřní – žádostivost a vnější – chuť, je tedy totéž, když umrtvujeme jeden odnětím požitku z jídel, jako když potlačujeme ten druhý. A také je stejné, když polevujeme dychtivosti předložením příjemných jídel, jako když hýčkáme sklony toho druhého. Můžeme proto mluvit současně o obou, jako o dvou nepřátelích, kteří se zapřísahali proti naší dokonalosti a naší spáse, když nabudou svým špatným pudem převahu nad naším rozumem.

2. Svatý Řehoř říká, že neřest žádostivosti nás pokouší paterým způsobem a odtud také odporuje paterým způsobem pokroku naší dokonalosti. Pokouší nás, když chceme předběhnout hodinu určenou k občerstvení, abychom uspokojili v ústech patro. Jindy nepředbíháme stanovený čas, ale vyhledáváme lepší jídla, která jsou vhod tomuto vytříbenému smyslu. Jindy se spokojíme s prostými pokrmy, přejeme si ale míti je lépe kořeněné, abychom pobavili naši chuť. Jindy zachováváme správnou dobu jídla a jeho kvalitu, přestupujeme ale míru tak, že jíme nad potřebu. Tu a tam se vrhneme k jídlu s přílišnou chtivostí, i když je docela obyčejné. Tato poslední chyba je ještě horší než ty předchozí, protože ukazuje mnohem více závislost na pocitu chuti, která vzniká pro patro z pokrmů.

3. S uvedením těchto pěti sklonů, kterými popouští člověk smyslu chuti, jež svatý Tomáš nazývá pěti druhy neřesti žádostivosti, jde svatý Řehoř dále, aby ukázal příklady z Písma svatého, jak velká je jejich odpornost.

Vzhledem k předbíhání času určeného k jídlu uvádí chybu Jonatana, který požil divoký med, dříve než přešel den, v kterém bylo přísně zakázáno cokoli požít, a proto musel vyslechnout rozsudek smrti z úst svého otce. (1S 14,43)

Proti žádanému výběru pokrmů uvádí žravost Židů, kteří opovrhli manou a žádali si maso Egypta, protože ho považovali za lepší, pročež je Bůh nechal zahynout v poušti.

Naproti přehnaně kořeněným pokrmům staví žádostivost synů velekněze Heliho, kteří brali obětní maso dříve, než bylo uvařeno, navzdory starému zvyku, aby jej mohli pak vařit a kořenit dle svého způsobu se vší vybíravostí. Byli proto od Boha dle jeho spravedlnosti přísně potrestáni i se svým otcem.

Proti nestřídmosti a obžerství uvádí ono místo z proroka Ezechiela, kde dává zřetelně chápat, že zánik Sodomy povstal z obžerství a nestřídmosti v jídle.

Proti dychtivosti v požívání pokrmů, i když jsou zcela obvyklé a prosté, vypráví příběh Ezaua, který ukazuje, že prodej prvorozeneckých práv vzešel z jeho velké žádostivosti po obyčejném čočkovém pokrmu. Neštěstí, které si tím připravil, je známo.

4. Z toho je jasně patrné, že odpornost těchto pěti způsobů neřesti žádostivosti pochází v konečném důsledku z uspokojování chuti, o které nyní mluvíme, a vyvolávání onoho požitku, který z toho povstává.

Pokud chce zde čtenář mít zcela jasno, ať jen přemýšlí nad jednotlivými způsoby. Proč je to nedokonalostí jíst před obvyklou hodinou polední nebo večerní, než jenom pro to, že se nemůže dočkat času, kdy bude uspokojeno patro? Proč je to něco závadného si obstarávat chutná sousta a lahodně kořeněné pokrmy, když ne pro to, že se chce jazýčku připravit příjemná slast? Proč pak je hříšné jíst nad míru, než že je to znamením, že se jí pro požitek a ne z nutnosti? Proč by mělo být něco špatného jíst dychtivě, když ne pro to, že se jí pouze kvůli chuti?

Toto je tak jisté, že ten, kdo by tvrdil, že není hříchem jíst a pít dosyta pro pouhý požitek, vyslovil by výrok zavržený papežem Innocencem XI. a na sebe by uvalil kletbu vyobcování, který tento papež vyslovuje nad tím, jenž právě takovou falešnou nauku obhajuje. Odsouzená věta zní doslovně takto: Jíst a pít až do sytosti pouze kvůli požitku není žádný hřích, vyjma pokud by to škodilo zdraví, neboť přirozený sklon žádostivosti může konat přirozeným způsobem své úkony. (Odsouzená mylná věta.)

5. Tím ale nechci říct, že by bylo hříchem shledat v jídle potěšení, protože je přece nemožné, aby člověk nevnímal při jídle příjemné pocity, které odpovídají povaze jídla. Říkám pouze, že je na tom něco špatného a pro dokonalost velmi nepříznivého, když se přijímá potrava jenom pro požitek, jak to dělají zvířata, která proto jedí, že se jim to líbí, aniž by k tomu měla nějaký vznešený nebo rozumný důvod.

To dokazuje svatý Řehoř pádným důvodem. Někdy, říká, jíme lahodné pokrmy, aniž bychom hřešili, a jindy nedokážeme jíst ani nejobyčejnější jídla bez hříchu. Neboť v oněch, třebaže jsou chutná, nehledáme požitek, jako v těchto, třebaže nejsou dobrá. Tak ztratil Ezau prvorozenectví kvůli čočkovici, prosté a hrubé stravě, Eliáš však si uchoval požíváním masa sílu svého ducha v poušti, protože tento s odporem, onen však s žádostivostí jedl.

Toto potvrzuje světec tím, když říká: Protože ďábel věděl, že ne pokrm, nýbrž závislost na požitku z pokrmu je příčina jejich zkázy, pokoušel prvního člověka, Adama, a druhého, Krista, ne tím, že by jim vložil před oči vonící masité pokrmy, nýbrž prvního pokoušel prostým jablkem a toho druhého obyčejným chlebem.

Z toho se tedy poučme, že neřest žádostivosti není nic jiného, než jakýsi špatný sklon lidí uspokojovat smysl chuti a žádat si onen požitek, který povstává z pokrmů a nápojů.

Snaha tohoto smyslu po sebeuspokojení je pro dokonalost tak velkou překážkou, že tam, kde panuje, není možné vykonat žádný zásadní pokrok. Je tedy třeba mu odepřít takové požitky, nebo je alespoň mírnit, nebo je dovolit, pokud to vyžaduje nutnost, jen s čistým úmyslem, že z toho nevyvstane duchu žádná nevýhoda, jak ještě v tomto oddíle dále uvidíme.

6. Jak velmi se však Bohu nelíbí, když se (rozumem) neuspořádaně hoví tomuto zvířecímu smyslu, uvidíme jednoduše z velkých škod, které to působí duši.

To chci předběžně dokázat z jistých skutečností, které vypráví svatý Řehoř, neboť začal-li jsem tuto kapitolu jeho autoritou, chci ji také jí skončit.

Jistá řeholnice procházejíc se v klášterní zahradě uviděla pěkný salát. Hnána žádostivostí vzala si ho ze země a dychtivě ho jedla. Samotné toto jídlo bylo jí však osudné, protože s ním spolkla také démona, který ji ihned uvrhl na zem a trýznil ji tisícerým způsobem. Její družky, udiveny nad hlasitým křikem a křečovitými pohyby ubohé řeholnice, přivolaly neodkladně svatého opata Equicia, aby svou pověstí zkrotil moc pekelného ducha, který tu nešťastnici tak krutě trýznil. Svatý muž ihned přišel. Při jeho příchodu do zahrady začal duch mluvit ústy sestry: Co jsem udělal? Udělal jsem něco? Seděl jsem na tom salátu, když přišla a pozřela mě, a tak jsem nad ní získal moc. Boží služebník však hned na místě přikázal ďáblovi, aby ji opustil a vyhnal ho mocí svého rozkazu a zásluhou své svatosti tak, že už nikdy nepřišel, aby ji znovu obtěžoval.

Tedy kvůli salátu snědenému pro uspokojení žádostivosti přichází Bohu zasvěcená osoba do moci ďábla! Nechť milý čtenář ještě uváží, jak velký je tento trest, a pozná z toho, jak se velmi Bohu nelíbí neuspořádané dychtění smyslu chuti, obzvláště u zbožných a duchovních osob, které mají usilovat o dokonalost.

7. Jak vypráví tentýž učitel, mnohem strašnější bylo potrestání jiného mnicha, který se stal kvůli této chybě kořistí pekelného draka nejenom na krátký čas, nýbrž na celou věčnost.

Žil ve svém klášteře v Likaonii a byl u všech mnichů ve velké vážnosti a úctě kvůli svým znamenitým mravům a přesnosti, se kterou konal všechny své vnější skutky. Ten ubožák měl na sobě pouze onu neřest žádostivosti, takže tajně jedl, zatímco se ostatní postili. Tu byl navštíven těžkou nemocí a v krátkosti se přiblížil svému konci. Když přišla hodina smrti, shromáždili se všichni mniši u jeho postele v domnění, že budou od tak svatého muže něco poučného slyšet nebo vidět, co by je potěšilo. Uslyšeli však toto: Moji bratři, když vy jste se postili, já jsem kradmo jedl, proto jsem vydán na pospas pekelnému draku, který už svým ocasem omotal má kolena, strká hlavu do mých úst, aby vysál mého ducha. Poté, co toto vyřkl, ihned zemřel, zjevně v moci ďáblově.

Toto ať platí jako poučení pro zbožné osoby a řeholníky, kteří překonali překážky: svět, příbuzné a ďábla, připravené jako nástrahy jejich věčné spáse a dokonalosti, kteří však ještě nedokáží zdolat smysl chuti a žádostivost, protože vyhledávají vybraná, dobře ochucená jídla, toužebně si jich žádají a s velkou pečlivostí o ně usilují, stěžují si, pokud je nedostávají, anebo se do nich pouští s velkou dychtivostí. Ať jim to slouží jako poučení, aby poznali, jak velmi si Bůh takové hříchy protiví, když už v tomto životě dává taková znamení své nevole.

— pokračování —

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *