O překážkách, které klade dokonalosti chuť – III.

O překážkách, které klade dokonalosti chuť – III.

O překážkách, které klade dokonalosti chuť – III.

Návod k askezi, Giovanni Battista Scaramelli (1687 – 1752), kniha II., oddíl 2.

— předchozí část —

Třetí kapitola

První prostředek k mírnění smyslu chuti a s ním spojenou neřestí žádostivosti.

1. Není jednoduché zachovávat správnou míru, která je spojená se smyslem chuti a patra, protože z jedné strany se jim musí poskytnou tolik pokrmů, kolik je potřeba k zachování života a zdraví, z druhé strany se však nesmí přestoupit hranice rozumné potřeby, aby se k nám nevetřela neřest žádostivosti a nenašla příhodnou pastvu. Jak těžké už je ale zachovat vyváženost a neupadnou do extrémů!

Svatý Augustin s otevřeným srdcem vyznává o sobě, že musel denně bojovat proti chuti na jídlo a pití a neuměl najít zlatou střední cestu, aby nechyboval buď nadbytkem, nebo nedostatkem. Neboť tato neřest, říká ve svém Vyznání, není taková, jako ostatní, kterým je možné jedním úderem srazit hlavu tím, že se jim odejme živná půda, jak jsem to učinil při svém obrácení s nečistotou. Ó můj Pane, kdo je takový, že ani o trošičku nepřekročí hranice nezbytnosti, když požívá tělesného občerstvení? Jestliže někdo to dotáhl tak daleko, pak je to velký muž a oslavuje tak tvé jméno.

Z toho si může čtenář vyvodit, jak těžké je dát tělu nutnou potravu, a přitom nepovolit smyslu chuti a touze žádostivosti po přemíře.

Uveďme nezbytné prostředky, kterými může zbožná osoba (jak dalece jen je to morálně možné) najít střed, ve kterém právě spočívá mírnost v konzumaci.

2. První prostředek, který světci používali proti svůdnému smyslu chuti a bezuzdné touze žádostivosti, je půst. Protože pokud se připraví patro postem o část jídla, zajistí se tím, že se neupadne do opaku přílišné povolnosti.

Někteří Boží služebníci v tom byli tak přísní, že bychom je mohli podezírat z přehánění, kdyby je při jejich postu nezprostila viny mimořádná pomoc Boží, ba dokonce jich neproměnila ve světce.

Svatý Jan, předchůdce Páně, se neustále postil, říká svatý Augustin, a živil se kobylkami a medem divokých včel, aniž by okusil chutné maso zvířat nebo ptáků. O knížeti apoštolů Petrovi tvrdí svatý Řehoř z Nazianu, že se skoro vždy postil, jedl pouze trochu fazolí, aby nezemřel hlady. O svatém Matoušovi vypráví svatý Klement z Alexandrie, že nikdy nejedl maso, ale jenom bylinky. Právě tak nás zpravuje Eusebius o svatém Jakubovi, že se neustále zdržoval masa.

3. Proč bychom se ale měli divit, když tito velcí světci, kteří byli vyvoleni, aby se stali pilíři Církve, zachovávali tak přísný půst, když také mezi ostatními věřícími onoho šťastného prvního století byl častý zvyk nikdy nejíst maso, jak vypravují svatý Epifanius a dále žid Filo, jmenovitě o křesťanech v Alexandrii, kteří byli vyučeni svatým Markem.

Půst byl tenkrát zvykem u všech věřících během roku ve středu a v pátek, potom v kvatembrové dny a po dobu čtyřicetidenního postu, jak vysvítá z jednoho dopisu svatého mučedníka Ignáce, ze spisů Origena a především z kánonu Klementa Římského.

Jejich posty nadto nebývaly zařízeny jako naše, neboť i když také nejíme žádné maso a mléčné pokrmy, přece si dovolujeme na večer ještě malé občerstvení. Oni horliví křesťané se však nasycovali pouze jednou za den a zdržovali se také ryb, jak naznačuje Zlatoústec v jedné ze svých homilií. Co to pomůže, tak kázal svému lidu, když si v postní dny odpíráme požívání masa a ryb, ale obořujeme se na svého bratra kousavými řečmi, a tím jako bychom ho chtěli pohltit?

Ano, také se zdržovali vína, jak udává svatý Basil: Nejíš maso, ale požíráš svého bratra pichlavými řečmi. Zdržuješ se vína, ale nevystříháš se urážení. Tak nám světec, zatímco kárá chyby některých, dává poznat tehdejší přísnou zdrženlivost.

4. Kdo chce však ještě přesněji poznat tvrdý a přísný půst křesťanů v prvním století, tomu stačí si přečíst dopis svatého Jeronýma Nepociánovi, ve kterém kritizuje půst, který byl v jeho době obvyklý v Římě. Z toho pozná, že některé chyby, proti kterým brojí se vší horlivostí, bychom za současné postní praxe pokládali za krajně přísné.

Ulož si tolik postu, říká, kolik můžeš snést. Tvůj půst však buď čistý, cudný, prostý, umírněný a ne pověrčivý. Co to prospívá zdržovat se oleje, zato ale vyhledávat tisícerá chutná sousta, fíky, ořechy, pepř, datle, med a sladké pečivo! Celá zahradnická věda je vynaložena, abychom nemuseli jíst obyčejných chléb. A zatímco tak vyhledáváme požitky, vzdalujeme se nebeskému království. Dále slyším, že někteří oproti všem lidským zvykům nejí ani chléb a nepijí vodu, nýbrž požívají jisté své nápoje ze šťávy bylin, které neusrkávají ze sklenice, ale pijí z plných džbánů. Ó, jaká hanba! Což se nerdíme nad takovými pošetilostmi, neprotiví se nám takové zneužití postu? Vyhledáváme pověst zdrženlivých uprostřed samých požitků. Nejtvrdší půst je o chlebě a vodě. Že ale na takovém postu není nic nápadného, protože všichni jedí chleba a pijí vodu, považujeme půst za něco obyčejného a všednodenního.

Kdo může něco takového číst, aniž by se nestyděl, když vidí, jak daleko zaostáváme za oněmi dobrými křesťany, že když to, co bylo kritizováno na jejich chybném postu, je vydáváno v tomto našem změkčilém a rozjemnostnělém století za nejvyšší přísnost.

5. Když ale v oněch dobách bývala tak velká čilá horlivost a přísnost v postu u laiků, kteří žijí uprostřed světa, jak asi musela být pak velká u mnichů, kteří vedli tak tvrdý život v samotě, nebo v poušti? Jejich půst býval nepřetržitý, občerstvení tak skromné a nuzné, že při pouhém vyprávění věrohodných autorů nevyjdeme z údivu.

Svatý Jeroným říká, že se v jedné poušti, do které se odebral po svém prvním vzdálení se z Říma, aby tam vedl osamělý a kající život, považovalo za jistý druh luxusu, když se požívalo něco teplého, byť by to třeba byla jen pouhá voda.

Kassián nás zpravuje, že tenkrát u oněch mnichů platil jako nepřekročitelný zákon, který ustanovili jejich staří otcové, že celé občerstvení má spočívat ve dvou koláčích nebo chlebíčcích, které sotva vážili jednu libru. Někteří mezi nimi strávili dva, tři a dokonce čtyři dny, aniž by nějaké sousto požili.

A o svatém Hilarionovi vypravuje svatý Jeroným, že nikdy nepřerušoval svůj přísný půst, dokonce ani o svátcích, ba dokonce ani když ulehl těžce nemocen.

Ještě více se musíme podivovat tomu, co vypravuje svatý Augustin, že viděl v Římě, že totiž nejenom muži, nýbrž také ženy, které vedly společný život a byly od přírody slabé a křehké, vydržely velmi často tři, ano i čtyři dny bez požití třeba jen drobečku chleba a kapky vody, zrovna jako by byly bez těla a už víc nepotřebovaly nezbytné stravy.

6. Tak umrtvovali staří křesťané smysl chuti na jídlo, tak krotili neřest žádostivosti, tak trýznili svá těla, tak si je podrobovali duchu, tak se připravovali na modlitbu, aby za to od Boha dostávali velké množství nebeských darů.

A co my? Ó hanba a ostuda, zvolal svatý Vavřinec Justiniani (1381 – 1456) zanícen svatou horlivostí, neumíme se ani jednou zříci chutného jídla, odepřít si nějaký příjemný nápoj, držet půst, ani neříkám o chlebu a vodě, nýbrž o obvyklých jídlech, ledaže by to bylo uloženo přísným přikázáním. To je zřetelným znamením, že v nás ochladla láska a zcela vyhasl onen počáteční duchovní zápal.

— pokračování —

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *