O překážkách, které klade dokonalosti chuť – II.

O překážkách, které klade dokonalosti chuť – II.

O překážkách, které klade dokonalosti chuť, a o prostředcích proti nim – II.

Návod k askezi, Giovanni Battista Scaramelli (1687 – 1752), kniha II., oddíl 2.

— předchozí část —

Kapitola druhá

O krajně špatných a škodlivých následcích pro lidského ducha, které povstávají z ústupnosti vůči smyslu chuti skrze neřest žádostivosti

1. Pět špatných dcer, říká andělský učitel (Tomáš Akvinský), se rodí ze žádostivosti jako ze špatné matky, tzn. pět špatných účinků, které povstávají z nemírného požívání jídla a pití, a které jsou nejvýš škodlivé nejen pro dokonalost, ale také podstatě křesťanského života. Tyto čtyři špatné výhonky, pokračuje světec, plodí tato zvířecí matka v naší duši, ten pátý ale v našem těle. Přece ale všech pět se zapřísahalo škodit našemu duchu a uvrhnout ho do zatracení.

O těchto pěti zhýralých dcerách, nebo zřetelně a bez metafory řečeno, o pěti následcích žádostivosti, které neustále vyvěrají z ústupnosti vůči smyslu chuti, budeme mluvit v této kapitole. Se svatým Tomášem budeme zvažovat zhoubnost a velké škody, které způsobují zbožným osobám, jež si zatím nepodrobily tuto zvířecí neřest a nepřemohly ji.

2. První tedy účinek žádostivosti, který připravuje duši největší škodu, je podle svatého Tomáše, že zatemňuje rozum, činí ji neschopnou k modlitbě a chápání božských věcí a to nadbytkem jídla a vína. A právě naopak nic nemůže učinit lépe ducha nakloněného k nahlížení nadpřirozených a nebeských věcí, než právě zdrženlivost a půst.

Jak se připravoval Mojžíš, když musel mluvit zcela sám tváří v tvář s Bohem na hoře Sinaj? Zajisté ničím jiným, než nepřerušeným čtyřicetidenním postem. Jak se připravoval Eliáš na to, aby mohl hledět na Boha v proslulé jeskyni hory Horeb? Zajisté nijak jinak, než přísným čtyřicetidenním postem. Jak jinak si zasloužil Daniel ono pozoruhodné zjevení tajemných a skrytých pravd, které čteme v jeho vizích, než právě třítýdenním postem?

A naopak, kdo přiměl židovský národ až k tomu, že ztratili poznání, ano dokonce všechnu úctu a všechnu bohoslužbu? Nebylo to propuknutí žádostivosti, kterému se oddali nemírným jídlem a pitím? Písmo svaté říká, že židé, když zahálčivě seděli na úpatí hory Sinaj, začali jíst a pít. Co po této žádostivosti a obžerství následovalo? Ztratili všechno božské světlo, učinili si zlaté tele a klaněli se mu s pošetilou drzostí.

3. Báječně nám to vysvětluje svatý Jan Zlatoústý. Pozoruj loď, říká, která je zbavena svého nákladu, jak volně plachtí na vlnách, jako by byla nesena na křídlech větru, pluje svižně, jako sám vítr, jak rychle opouští břeh, spěchá na hluboké moře a vzdaluje se zrakům přihlížejících. Naproti tomu loď, jejíž kýl je plně zatížen zbožím, se pohybuje jenom pomalu, zůstává líná při náporu větru, protože zátěž, kterou nese ve svém nitru ji zadržuje a tu a tam ji dokonce přivede ke ztroskotání.

Právě tak svižně a ochotně se pozvedá člověk k rozjímání nebeských věcí, je-li jeho žaludek prázdný a lačný. Je-li ale naplněn pokrmy a rozum je zamlžen výpary vína a jídla, nemůže se pozvednout k Bohu, protože je zadržován zátěží své nestřídmosti. Takový muž se musí vzdát naděje, že bude mít nějaký užitek z modlitby a poznání Boha, jestliže ještě nezkrotil svou žádostivost tím, že odepřel chuťovému smyslu vytoužené uspokojení.

4. Druhým zkaženým účinkem žádostivosti je marné veselí. Je-li nadměrným jedením a pitím rozum zatemněn, a tak vydrážděna smyslová chtivost, musí pak navenek nutně propuknout jistá nezřízená živost. Přesně to potkalo židy u hory Sinaj. Neboť když Mojžíš pronikl prostřednictvím postu do mystické temnoty hlubokého nahlížení, propadli oni obžerstvím bezuzdnému veselí. Když měli břicho plné jídel a hlavu plnou vína, oddali se bezuzdné radosti, skotačili a tancovali, zpívali a hráli; povstali aby hráli. Co z toho vzniklo? Již jsem to dříve řekl. Skláněli svá kolena před obrazem býčka, kterého vlastní rukou zhotovili, přinášeli mu kadidlo a bohaprázdné oběti. Pohleď, zde jsou ty následky nestřídmosti: marnivá veselost, která zaslepuje rozum a sráží do hrubého omylu, jak velmi dobře poznamenává svatý Jeroným o tomto jednání Izraelského národa: Mojžíš se postil čtyřicet dní a nocí na hoře Sinaj a Bůh k němu mluvil, lid však se nasytil a učinil si modly. Onen s lačným tělem dostal zákon psaný Božím prstem, tento jí, pije, vstává ke hrám a slévá zlaté tele.

Kdo chce tedy Bohu sloužit, ten ať je opatrný a nedovoluje smyslnému patru všechna jídla, po kterých touží, protože pokud jednou nestřídmostí ztratí ono vnitřní světlo, které má jeho jednání řídit, pak se také brzy vytratí marnivou a přehnanou veselostí všechna vnitřní a vnější slušnost, a nutně pak musí, ne snad zcela Boha opustit těžkým hříchem, jak to udělali židé, přece však ho přinejmenším tisícerým způsobem urazí, protože ztratí konání ctností a zbožnou soustředěnost.

5. Třetí účinek žádostivosti je upovídanost. Protože přemíra požitého jídla a pití uvádí svými výpary do činnosti představivost, vzniká z toho přemíra pojmů a slov, ovšem nemístných pojmů, pošetilých a hříšných slov, jak se často vídává u těch, kteří bývají požitím jídla a nápojů strženi k prostomyslné a hloupé veselosti.

6. Když se onen boháč z evangelia nacházel v moři ohnivých plamenů, hledal pouze občerstvení pro svůj jazyk. Pošli mi Lazara, ať omočí konec svého prstu ve vodě a ochladí mi jazyk. (Lk 16,24)

Proč žádá občerstvení pouze pro svůj jazyk, ptá se svatý Řehoř, spíše než pro ostatní části těla, vždyť je přece trápen ohnivými plameny od hlavy až k patě? Protože, jak říká světec, je mnohem více trýzněn kvůli své žvanivosti, která povstala z obžerství. Z toho pak světec vyvozuje poučení, že žádostiví jsou také přehnaně užvanění. Kdyby člověk oddaný žádostivosti nebyl stržen k nemírné upovídanosti, pak by necítil tak prudký oheň ve svém jazyku tento boháč, který měl denně skvělou hostinu.

Aby jazyk nepropukl v přehnanou, neslušnou a nepřístojnou povídavost, je nutné být zdrženlivý v požívání jídla a pití, kterých si naše přirozenost žádá.

7. Čtvrtý špatný důsledek žádostivosti je lehkovážnost a nepřístojnost ve vnějších gestech. Neboť jak andělský učitel velmi dobře poznamenává, nemírným požíváním jídla a pití se velmi snadno zatemňuje světlo rozumu a ještě více nadpřirozené světlo milosti, a jelikož dychtivost je již vzbuzena, musí pak člověk navenek propuknout v marnivé řeči, nemístné chování, nevhodné držení těla a pózy, které podněcují smích okolo stojících. Jak málo něco takového přísluší osobám, které usilují o zbožnost, je patrné každému.

8. Pátý a současně nejsmutnější důsledek žádostivosti je nečistota (necudnost). Tento důsledek se sice projevuje v těle, jak píše svatý Tomáš, přesto více než ostatní zraňuje prudkým úderem ducha a způsobuje mu smrt. Právě kvůli tomuto potupnému následku protivili si všichni svatí otcové nestřídmost v jídle a požívání vína, obzvláště pokud bylo pito silné, a vštěpovali si umrtvování chuti mírností, postem a zdrženlivostí od teplo působících a výživných jídel.

Požívání masa a pití vína, říká svatý Jeroným, jsou sazeništěm zlé žádostivosti. Totéž opakoval v dopisech všem, kterým poskytoval duchovní vzdělání. Všem ukládal přísnou zdrženlivost od vybraných jídel a vína, aby odňal živiny oné zrádné neřesti nečistoty.

Svatý Basil říká, že každý, kdo uvažuje o zachovávání panenství, (a totéž platí i o tom, kdo chce žít neposkvrněně a čistě), musí statečně bojovat proti chuti patra, protože ona je prvopočátek a první pramen smyslných požitků a ohnisko každé nečistoty.

Kassián tvrdí, že je nemožné, aby tělo naplněné pokrmy, nepociťovalo žádnou špatnou žádostivost. Z toho odvozuje, že nemírný člověk, který není schopen krotit svou žádostivost, je ještě mnohem méně schopnější potlačovat tělesná vábení, která bývají daleko prudší.

9. To je tedy těch pět špatných účinků, které podle andělského učitele povstávají neřestí žádostivosti z povolnosti ke smyslu chuti. Můžeme je spolu se svatým Řehořem shrnout do několika málo slov: Z přeplnění těla povstávají pošetilé radosti, nečistota, mnohomluvnost a zatemněnost mysli v poznávání božských věcí.

Nečistota je ovšem ten nejhorší následek, a již ona sama musí postačovat, i kdyby ostatní neměly nastat, aby každý křesťan byl podnícen k nesmiřitelnému boji proti žádostivosti a chuti, protože ví, že obě jsou s nečistotou úzce spojeny, aby jej připravily o nějaký stupeň dokonalosti, kdyby už snad šťastně na nějaký vstoupil, nýbrž aby ho také úplně smetly z cesty z pásy. Není totiž jiné neřesti, která by lidi více srážela do záhuby, než právě tato.

10. Čtenář se tomu nesmí divit, když nalezne ve spisech světců, že zbožným osobám, které chtějí usilovat o dokonalost, předepisují jako první základní pravidlo duchovního života: ovládnout smysl chuti a potlačit sklon, který má za vášnivou žádostivost uspokojování tohoto nízkého smyslu. Vůbec nemůže být řeči o dokonalosti tam, kde se stávají tak velké, hmatatelné a ponižující chyby, jako tyto, které z této zvířecí vášně vyvěrají.

Kdyby však nikdy nenašel takové výroky a učení světců, nechť alespoň vyslechne to, co k tomu říká svatý Řehoř: Ten, kdo ještě nepřemohl onoho velkého nepřítele, který v něm samém přebývá, totiž žádostivost patra, nemůže podniknout žádný boj duchovního života. A na jiném místě píše: Žádný neobdrží palmu duchovního boje (tzn. nedosáhne dokonalosti), kdo předem nepotlačil tělesná hnutí krocením své žádostivosti po pokrmech.

11. Kassián udává další důvod slovy: Nevěř tomu, že někdo přemůže větší neřesti, když před tím podlehl v boji s docela malými.

Kdo podlehne trpaslíkovi, ten se jistě nemůže být s obrem, a kdo je přemožen slabou ženou, nemůže mít žádnou naději, že složí k zemi silného válečníka. Právě tak nemůžeme očekávat, že s většími neřestmi a prudkými vášněmi bude bojovat a slávy dokonalosti nabude ten, kdo ani jednou nedokázal zdolat přirozené sklony k požívání jídla, které jsou jistě malými, lehce ovládnutelnými neřestmi.

Tuto pravdu bych mohl doložit mnohými skutečnostmi, spokojím se však pouze s jednou, která potkala svatého Bernarda, jak se čte v dějinách cisterciáckého řádu.

Jednoho dne navštívil svatý opat své novice, což často dělával jako starostlivý pastýř, který bdí nad svými ovečkami. Poté, co je povzbudil znamenitou a pro jejich poměry vhodnou řečí, zavolal Akkarda a jiné dva stranou a s poukazem na jednoho přítomného novice řekl, že ten nešťastník ještě toho dne tajně z kláštera uprchne. Na to jim přikázal nespustit z něj zrak, pronásledovat ho a na útěku ho zadržet. Akkard stál celou noc na stráži, byl velmi pozorný a úzkostlivě očekával, zda se předpověď svatého opata naplní.

Když bylo dáno znamení, že se má jít do chóru, viděl vstupovat do jeho cely dva muže obří postavy, ošklivého vzezření a s divokým pohledem, kteří byli černě oděni. Jeden nesl na špízu pečené kuře, na kterém byl omotán had vzbuzující hrůzu. Přiblížil se posteli nešťastného novice, přidržel mu ještě kouřící pokrm pod nosem a zkoušel ho vícekrát nalákat na vůni tohoto svůdného jídla. Čtenář už jistě pochopil, že Bůh chtěl vyjádřit tímto zjevením, že ďábel pokoušel onoho mnicha neřestí žádostivosti a chutí na ten pokrm. Vtom ten ubožák procitl, vzal své oblečení, rychle si jej oblékl a zatímco se rozhlížel nedůvěřivým pohledem, není-li snad pozorován, spěchal jako šílený k bráně kláštera, aby dle předpovědi svatého Bernarda utekl.

Nato Akkard, který všechno bedlivě pozoroval, přivolal své společníky, sdělil jim tu věc a popohnal je ke spěchu. Všichni rychle vyrazili, dohonili ho a zadrželi, ovšem marně, protože tomu nešťastníkovi, který nepřemohl neřest žádostivosti, nepomohly ani pádné důvody, ani prosby, ani výhrůžky. Bez dalšího chtěl odejít pryč, a to ještě zcela nízkým způsobem, aniž by se rozloučil se svatým opatem. Když se však navrátil do světa, velmi rychle v něm vzal za své.

Ten mladík nastoupil cestu dokonalosti s velkou horlivostí, a to ještě na místě největší svatosti, které bylo tenkrát ve světě, totiž klášter Clairvaux, nastoupil tu cestu pod nejzkušenějším učitelem, kterého bylo možno nalézt, totiž svatým Bernardem. Co mu ovšem pomohlo jeho hrdinské rozhodnutí? Nic, protože neuměl přemoci přirozenou touhu po požívání jídla.

Je tedy pravda, že to první, co musí duše na cestě dokonalosti udělat, je umrtvení smyslu chuti a potlačení neřesti žádostivosti, které po ničem jiném netouží, než po uspokojení onoho smyslu skrze množství, vybranost nebo kořeněnost jemu zamlouvajících se pokrmů.

— pokračování —

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *