… o mlčení …

… o mlčení …

… o mlčení …

Od sv. Alfonse Maria z Liguori

— předchozí text —

Mlčení je vynikající prostředek k získání ducha modlitby, který uschopňuje k obcování s Bohem. Jen stěží je možné nalézt opravdu zbožného člověka, který mnoho mluví. Všichni, kteří mají ducha modlitby, milují také mlčení, jež může být právem nazváno strážcem nevinnosti, obranou zbraní proti pokušením a pramenem modlitby, protože podporuje usebranost a vzbuzuje v srdci dobré myšlenky. Nutí, jak říká sv. Bernard, jistým způsobem duši myslet na Boha a na nebeská dobra. Proto všichni svatí, dokonce i ti, kteří nežili jako poustevníci, byli zvláštními milovníky ticha.

Prorok Izaiáš říká: „Ovoce práva bude pokoj“ (Iz 32,17). Na jedné straně nás uchrání před mnohými hříchy tím, že vzdálí příležitost k hádce, zlé pomluvě, zášti a zvědavosti, na druhou stranu nám pomůže nabýt mnoho ctností. Jak skvěle se cvičí pokora, když člověk skromně poslouchá a mlčí, zatímco jiní mluví! Jak skvěle se cvičí umrtvování, když by se chtělo něco vyprávět, nebo pronést nějaký vhodný žert a přece se toho člověk zdrží! Jak výtečně se cvičí mírnost, když se na nespravedlivé výčitky a nepříjemnosti nic neodpovídá!

Naproti tomu přináší nadměrné mluvení nesmírné nevýhody. Jako se nábožnost mlčením uchovává, stejně tak se mnohým mluvením ztrácí. I kdyby byl někdo v průběhu rozjímání jakkoliv soustředěný, pokud se poté neopanuje v řeči, bude brzy tak roztržitý, jakoby předtím žádné rozjímání nekonal. Pokud se otevřou dveře vyhřáté trouby, teplo z ní brzy vyprchá. „Chraň se před mnohým mluvením,“ nabádá sv. Doroteus, „neboť ono vytlačuje zbožné myšlenky a soustředěnost na Boha.“ – Je jisté, že osoba, která mnoho mluví s lidmi, málo rozpráví s Bohem, a co se jí týče, Bůh také málo mluví s ní. Dle vlastních slov vede duši do samoty, když s ní chce mluvit: „Chci ji vést do divočiny a promluvit si s jejím srdcem.“ (Oz 2,14)

Mimo to k nám volá Duch Svatý: „Mnoho mluvení nebývá bez hříchu“ (Př 10,19). Nemyslíme­‑li během nějakého rozhovoru, který se bez potřeby protahuje, na to, že chybujeme, přece jen potom při pečlivém zpytování svědomí poznáme, že jsme se dopustili nějaké chyby, ať už neskromností nebo zvědavostí nebo přinejmenším zbytečným povídáním.

Ach, co to říkám? Ne jenom z jedné nebo nějaké druhé chyby staneme se vinnými, ale z velmi mnoha, když mnoho mluvíme. Podle svatého Jakuba je jazyk „světem nepravostí“ (Jak 3,6), protože, jak poznamenává učený spisovatel, je většina hříchů podnícena nejvíce právě mluvením nebo nasloucháním. Ach, jak mnoho duší nalezneme v den soudu mezi zavrženými, protože nehlídaly svůj jazyk. Nejhorší však je, že ten, který se mnohým stykem s tvory vydává nadměrným mluvením roztržitosti, své chyby vůbec nepozoruje, a proto padá ještě hlouběji. „Muž žvanivý,“ říká žalmista, „nepozvedne se na zemi“ a ocitne se na tisícerém scestí, aniž by bylo lze doufat, že se polepší. Zdá se, že někdo není schopen žít bez tlachání od rána do večera, chce vědět všechno, co se děje, stará se o všechno a pak se ptá, co dělá špatně. Takovému říkám: Přestaň tolik mluvit, snaž se být trochu soustředěn a poznáš, kolika chyb ses svým nadměrným tlacháním dopustil.

„Kdo hlídá ústa svá,“ říká mudrc, „ostříhá života svého.“ (Př 13,3) A svatý Jakub píše: „Jestliže se někdo neprohřešuje slovem, je to muž dokonalý.“ (Jak 3,2) Neboť kdo se cvičí z lásky k Bohu v mlčení, bude také pilně konat rozjímání, duchovní čtení a návštěvy Nejsvětější svátosti oltářní. Ach, jak moc miluje Bůh duši, která zachovává mlčení! zvláště když se umrtvuje v mluvení při každé příležitosti, kdy cítí zvláštní nutkání se vymluvit, např. po čase delší osamělosti, po nesnázích nebo po příjemných událostech atd. Kdo má naopak tendenci vylít své srdce mluvením, bude často roztržitý, velmi snadno zanechá modlitby, rozjímání a jiných skutků zbožnosti a postupně ztratí radost z Boha a božských věcí. Je nemožné, říká sv. Magdaléna z Pazzi, aby ten, kdo nemiluje mlčení, našel zalíbení v božských věcech; dříve či později se vrhne do radostí tohoto světa.

Mluvit se smí

Ctnost mlčení nespočívá v tom, že nikdy neotevřeme ústa k rozhovoru, ale v tom, že mlčíme, pokud není k mluvení žádný rozumný důvod. Proto Šalomoun říká: „Je čas k mlčení a čas k mluvení“ (Kaz 3,7). K tomu poznamenává sv. Řehoř z Nyssy, že čas k mlčení stojí na prvním místě, protože se skrze mlčení učíme umění správně mluvit.

Kdy by měl tedy křesťan, který se chce stát svatým, mlčet a kdy by měl mluvit? Měl by mlčet, když není nutné mluvit, a měl by mluvit, když to vyžaduje nutnost nebo láska k bližnímu. Svatý Jan Zlatoústý stanoví pravidlo: „Jedině tehdy se má mluvit, pokud je to užitečnější než mlčení.“ S tím se shoduje dobrá rada, kterou dávají duchovní učitelé: Mlč, anebo mluv tak, aby mluvení bylo upřednostněno před mlčením. Svatý Arsenius přiznává, že často litoval toho, že mluvil, nikdy však toho, že mlčel. Svatý Efrém se proto obrací na každého křesťana s napomenutím: „S Bohem mluv mnoho, s lidmi však jen málo.“ – Podle toho, co bylo řečeno, učinila bys jistě dobře, milovaná duše, kdyby sis stanovila během dne pevnou dobu k mlčení a v této době ses stáhla na osamělé místo, abys nenašla žádnou příležitost k mluvení. Pokud ti to ale poslušnost nebo láska k bližnímu nedovoluje, snaž se alespoň tu a tam najít nějakou volnou chvíli, aby ses soustředila a napravila chyby, kterých ses dopustila při mluvení s jinými. „Nezbavuje se dobra dne,“ (Sir 14,14) napomíná mudrc. Pokud nemůžeš víc ušetřit pro Boha, svého Pána, věnuj mu alespoň krátké okamžiky, které máš pro modlitbu k dispozici, a pokus se nadbytečnou konverzaci pod vhodnou záminkou přerušovat.

Bude­‑li v tvé přítomnosti někdy vysloveno neslušné slovo, bez prodlení uteč; přinejmenším sklop oči a nereaguj, nebo odveď řeč na jiné téma. Světské rozhovory se musíš snažit co nejvíce zkrátit. Jednoho dne dostala svatá Františka Římská od svého strážného anděla políček, protože, když začala jistá žena mluvit o marných věcech, nesvedla rozhovor na jiné téma. – Abys zde neupadal do hříchu, musíš především umrtvit svoji zvědavost. Opat Jan říkával: „Kdo chce držet svůj jazyk na uzdě, musí uzavřít své uši, tím že potlačuje touhy po novinkách.“

Dobře rozvaž, co chceš říct

Pokud musíš zcela jistě mluvit, milovaná duše, vždy předem zvaž, co chceš říct: „Slovům svým učiň váhu,“ tak tě nabádá Duch Svatý (Sir 28,29). Svatý Bernard říká, že slova musí projít dvakrát sítem zkoušky, než se dostanou na jazyk, aby zůstalo zamlčeno, co není užitečné říci. Svatý František Saleský vyjadřuje totéž jinými slovy, když říká, že nechce-li člověk mluvením chybovat, má mít ústa zapnutá, aby se při odepínání mohl rozmyslet, co chce říct.

Předtím, než začneš hovořit, musíš tedy uvážit:
1. co chceš říct, jestli tím nebude dotčena láska k bližnímu, skromnost nebo nějaké přikázání Boží;
2. z jakého úmyslu mluvíš; leckdy se říká i něco dobrého, ale ne s ušlechtilým úmyslem, např. ukazovat se jako ctnostný nebo duchaplný;
3. s kým mluvíš; jestli s představeným, se sobě rovným nebo s podřízeným; jestli v přítomnosti dospělých nebo dětí, které by mohly být pohoršeny;
4. jakým způsobem máš mluvit; musíš totiž mluvit s křesťanskou prostotou, bez jakékoliv strojenosti, s pokorou, takže se vyhýbáš každému pyšnému nebo marnivému slovu; vyjadřovat se s mírností bez netrpělivosti a bez urážení bližního; se zdrženlivostí tak, že nemusíš mít vždy hlavní slovo, zejména pokud jsi mladší než ostatní; se skromností tak, že se chráníš v řeči zalíbit se jiným. Dále musíš mluvit přiměřeným hlasem a vyhýbat se všem výrazům a posunkům, které by tě ukazovaly jako světského člověka. Konečně se musíš zdržovat také nadměrného smíchu; protože ten, jak říká sv. Basil, je pro toho, kdo chce žít zbožně, veskrze nepatřičný. Přece však umírněný smích, který odhaluje radostnou mysl, není ani proti slušnosti, ani proti zbožnosti. Zájem a radost mají vyzařovat z chování dobrého křesťana, ne však trudomyslnost a sklíčenost, neboť ty zneuctívají zbožnost a dávají podnět k domněnce, že bohumilý život plodí na místo pokoje a radosti jenom zasmušilost a skleslost.

— pokračování —

1 komentář

KDYŽ BUJÍ PLEVEL
Dá Bůh že zase brzy, v kostele opuštěném za lesem, sejde se hříšníků jen pár.
Uzamknu se do svých úst a neotevřu nikomu, abych uslyšel hlas tichý.
Proud slov je všude hojný, klidně můžete i lhát, Nevýslovným se však nelze zabývat.
(Josef Prokop, Velikonoce 2014)

Napsat komentář: Prokop Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *