… o duchovní samotě …

… o duchovní samotě …

O usebranosti ducha – o duchovní samotě …

— předcházející text —

Zatím jsme mluvili pouze o tělesné samotě, ale musíme také hovořit o samotě duchovní, která je ještě nutnější než ta prvá. Neboť jak říká sv. Řehoř, „co pomůže samota těla, kdyby chyběla samota ducha?“ K čemu je užitečné, chce říci světec, podle těla bydlet v poušti, pokud duše uvázla na věcech tohoto světa? Duše, která je svobodná od světských zájmů, říká svatý Petr Chrysologus, najde dokonce samotu na ulicích a na veřejných místech. K čemu slouží naproti tomu přebývat tiše doma nebo v kostele, když se naše srdce zaměstnává věcmi tohoto světa, které nám svým hlukem brání slyšet Boží hlas? Jednoho dne řekl Pán ke svaté Terezii: „Ach, jak bych chtěl mluvit s mnohými dušemi, ale svět v jejich srdcích dělá tolik hluku, že neslyší můj hlas. Ach, kéž by se jen trochu stáhly ze světa do ústraní! “

Co je samota ducha?

Snažme se proto poznat, v čem spočívá ona samota srdce. Ta neznamená nic jiného, než že člověk vyžene ze srdce všechny sklony, které se nevztahují k Bohu, a bude mít při všech činnostech na paměti pouze Boží zalíbení. Žalmista to vyjadřuje slovy: „Ó můj Bože, co bych jiného chtěl na nebi, a co na zemi kromě tebe? Byť i zhynulo tělo a srdce mé, Bůh bude skálou mou, dílem mým na věky“ (Ž 72,25n). Samota srdce spočívá jedním slovem v tom, že se řekne: Můj Bože, tebe samého chci a jinak nic. Někteří naříkají nad tím, že nejsou schopni nalézt Boha. Těmto odpovídá svatá Terezie: „Odtrhněte své srdce od všech věcí a hledejte Boha, tak ho naleznete.“ Abychom mohli Boha hledat a jej nalézt, musíme ho nejdříve poznat. Jak ale lze poznat Boha a jeho božskou krásu, když člověk lpí na stvořených věcech tohoto světa? Do křišťálové nádoby, která je naplněná hlínou, nemůže proniknout světlo slunce. Stejně tak nemůže zasvítit božské světlo do srdce, které je plné příchylnosti k radostem, bohatstvím a poctám tohoto světa. Kdo chce vidět Boha, musí nejprve odstranit hlínu ze svého srdce a uzavřít ho všem světským sklonům. Toto nám dává poznat náš Pán Ježíš Kristus podobenstvím o zavřených dveřích. „Když se však modlíš ty,“ říká, „vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytu“ (Mt 6,6). Jinými slovy: Aby ses mohl sjednotit s Bohem v modlitbě, musíš se ve svém srdci, které je podle sv. Augustina onou Pánem utvořenou komůrkou, stáhnout do ústraní a uzavřít jej všem pozemským sklonům.

Snaž se žít v samotě, říká sv. Bernard, i když ne nutně podle těla, tak přece jen podle ducha. Ba i když jsi u jiných, abys pracoval nebo si odpočinul, dbej o to, aby ses zdržoval v samotě, to znamená zůstal usebraný v Bohu. A pokud se nemůžeš tělesně oprostit od zábavy, učiň to přinejmenším úmyslem touhy, přičemž na tom místě zůstáváš jen pro to, že je to milé Bohu.

Samota není zahálkou

Zde je třeba poznamenat, že samota neznamená zahálku, jako by nebylo potřeba v ústraní vůbec nic dělat nebo na nic myslet. Bůh sice chce, aby ti, kdo ho milují, hledali samotu, ale nechce, aby byli zahálčiví. Někteří lidé vedou sice život v ústraní, ale jsou při tom ve své samotě buď docela nečinní, nebo se zaměstnávají bezúčelným čtením nebo jinými neužitečnými věcmi. Takoví žijí sice v ústraní, ale, jak říká sv. Basil, jednou budou muset ze své zahálčivé samoty složit účet Bohu . Zahálčivou samotu je možné mít společně s nerozumnými zvířaty. Takovou samotou je právě ta samota, ve které se člověk oddává nadbytečnému studiu a nepotřebným zaměstnáním, . Samota pocházející z víry není ani zahálčivá, ani neužitečná, nýbrž svatá a nanejvýš plodná. Zbožné duše musí napodobovat včely, které se výrobou medu ve svých buňkách nikdy neunaví. Nesmí tedy ztratit ani chvilku, ale vždy musí být zaměstnáni modlitbou, nebo čtením vhodné knihy, nebo prací, která odpovídá jejich stavu.

„Zahálka je počátkem všech neřestí.“ – Toto přísloví se zakládá na výroku Ducha Svatého, který zní: „Mnohé zlobě učí zahálka“ (Sir 33,29). Svatý Josef Kalasanský říkával: Ďábel pořádá hon na zahálčivé duše. Podle svatého Bonaventury je povaleč soužen tisícerým pokušením, zatímco ten, který je zaměstnán, musí přemáhat jenom jedno. Nelze se bez přestání modlit, proto se musíme také věnovat práci. Šalomoun věnuje zdatné ženě zvláštní chválu, protože zpracovává vlnu a len. Svatý Maria Magdaléna z Pazzi konala všechny práce v klášteře i přes svou tělesnou slabost. Tu ji bylo možné vidět zametat, hned zas jít pro vodu, hned prát, hned pomáhat v kuchyni. Její životopisec říká, že pracovala více než čtyři laické sestry dohromady.

Práce je výborný prostředek

Bylo by omylem se domnívat, že práce škodí zdraví; naopak hodně přispívá k jeho zachování. Často se však člověk snaží vyhýbat práci, a to nejen ze strachu, že ublíží svému zdraví, ale spíše z nechuti k námaze. Kdo však popatří na Ježíše ukřižovaného, ten se nenechá odstrašit námahou. Jistá řeholnice jménem Františka si jednoho dne stěžovala, že prý její ruce jsou zcela udřeny prací. Tu uslyšela, jak k ní ukřižovaný Spasitel říká: Františko, pohleď na moje ruce! Budeš si ještě stěžovat?

Práce je mimochodem vynikajícím prostředkem proti omrzelosti ze samoty, stejně jako proti pokušením, kterým je člověk v ústraní často vystaven. Jednoho dne byl svatý opat Antonín tak strašně mučen nečistými myšlenkami a znechucením vůči samotě, že už nevěděl, co dělat. Tu se mu zjevil anděl a vedl ho do sousední zahrady. Tam vzal do ruky motyku a začal okopávat zemi; potom se chvíli modlil; nato opět pracoval a poté se opět vrátil k modlitbě. Z toho světec poznal, jak může člověk trvale zůstávat v samotě a chránit se před pokušeními, konkrétně tím, že střídá modlitbu a práci.

Ostatně pokud se práce koná bez zbytečných starostí a vášní, vůbec nebrání konání modlitby. Když jednoho dne viděl svatý Bernard jistého mnicha, který dokonce při práci neupouštěl od modlitby, řekl mu: „Jen tak dál pokračuj, můj bratře, a buď dobré mysli, pakliže takto jednáš, budeš po smrti osvobozen od očistce.“ Tento postup mimochodem dodržoval sám svatý Bernard, jak se vypravuje v jeho životopise. Aniž by zanedbával vnější práce, byl vnitřně zcela usebrán v Bohu. Tímto způsobem se musí každý vnitřně zaměstnávat Bohem, zatímco vykonává vnější práce. Jinak jsou tato vnější zaměstnání bez užitku pro věčný život a plny nedokonalostí. V Písni písní říká ženich duši: „Přitiskni si mě jak pečetní prsten na srdce, jak pečetní prsten na své rámě!“ (Pís 8,6). Nejprve chce, aby si ho položila na své srdce, a teprve potom na svou paži. Neboť pokud nemáte Boha ve svém srdci, nemůžete ho mít ani na své ruce, to znamená, že vnější práce ho nemohou potěšit. Pokud však vnější díla vycházejí z Boží lásky, jsou podle sv. Terezie nadmíru dokonalá.

Na špatné cestě jsou tedy ti, kteří prací opovrhují a omezují se toliko na samotu. Ale zajatci omylu jsou také ti , kteří se vnější prací tak přetěžují, že jim na duchovní usebrání už nezbývá žádný čas. „Synu,“ říká mudrc, „nebuď mnoho tvých zaměstnání, neboť budeš-li se rozptylovat, nebudeš bez viny“ (Sir 11,10 ). – Jsou také někteří, kteří se do podnikané práce tak vloží, že již vůbec na nic jiného nemyslí. Samozřejmě musíme s velkou pečlivostí provádět to, co nám bylo uloženo, ale přece jen s klidem a bez vášně, aby se náš duch čas od času mohl povznést k Bohu. Svatý Antonín říká, že ve všech našich vnějších činnostech, jakkoli mohou být naléhavé, musíme v našem nitru vždy uchovávat onu skrytou komůrku, do které bychom mohli uniknout, když jsme unaveni z práce, a mohli být usebráni v Bohu. Je proto velmi užitečné na začátku práce pozvednout své srdce k Bohu úkony lásky, oběti, oddanosti nebo nějaké modlitby a v průběhu práce to častěji opakovat. Svatá Kateřina Sienská uměla najít Boha uprostřed mnoha domácích zaměstnání, kterými jí její rodiče chtěli zabránit v praktikování zbožnosti. Zatímco navenek se zaobírala svou prací, uchovávala si ve svém srdci, které nazývala svou celou, tu nejdokonalejší soustředěnost, a tam bez přestání hovořila se svým milovaným Spasitelem.

1 komentář

Jsem moc rád, že jsem si přečetl to duchovní čtení a ,mnoho krásných příkladů, ve kterých je pokora a láska a touha být stále s našim Spasitelem Ježíšem Kristem. Náš dobrý Bůh se o nás stará všude a Jeho Svatý Duch se nám dává poznávat právě v těchto příkladech našich svatých a bratří a sester, kteří měli mnohdy těžší život nežli máme dnes my. Modlím se aby všechna duchovní usebraní vedla k tomu správnému prožitku a vztahu s našim nebeským Otcem, který je stále s námi všude jak v radosti tak v starosti a bolesti tak i v těžkých a závažných rodinných i životních situacích. Já prožívám už více jak tři měsíce velké starosti, kdy mi onemocněla má manželka několikrát se dostala do ztráty vědomí a nežli přijela záchranná služba tak mi ji náš Hospodin vrátil nazpět.
Děkuji mu za sílu a velkou lásku, kterou k nám má a to vše co prožívám nyní já tak věnuji a obětuji za nás oba. Za mou manželku, se kterou jsem oddán církevním sňatkem od svého mládí, který jsme uzavřeli v ČR v Solnici okres Rychnov nad Kněžnou.
Oddával nás tam otec arciděkan Marek. Byl to úžasný kněz a byl svatého života. Mé duchovní teologické vzdělaní jsem absolvoval v podzemním studiu s otcem arciděkanem Ivanem Pešou s České Lípy. Který se pak po revoluci stal Opatem v Augustianském klášteře v Kralikách. Byl to také služebník Boží, svatého a obětavého života…

Dobrý Bůh Vám všem žehnej bratři a sestry v Kristu Ježíši. Amen

V úctě a pokoře br. Petr František Jano from United Kingdom

Pax Christi

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *