Má se chodit ke svatému přijímání denně?

Má se chodit ke svatému přijímání denně?

Má se chodit ke svatému přijímání denně?

Dnes se už stalo jakousi samozřejmostí, že když je někdo přítomen mši svaté a není si vědom těžkého hříchu, jde téměř automaticky ke svatému přijímání. Toto ale není tradiční praxí Církve. Denní svaté přijímání nebylo samozřejmostí ani u velkých světců, a pokud někdo chtěl denně přijímat, vyžadovalo se dovolení zpovědníka. Tato praxe byla upravena za pontifikátu sv. Pia X. (dekretem Sacra tridentina synodus), přece však tato úprava neznamená samozřejmost, s jakou se dnes přijímá. Jak by to tedy mělo být správně? Podívejme se na nutné podmínky sv. přijímání.

Nezbytné podmínky k přijetí sv. přijímání

První podmínkou je, aby přijímající byl ve stavu milosti. Stav milosti se získává křtem a v případě jeho ztracení těžkým hříchem je možné ho opět získat svatou zpovědí. Svatý křest je první svátost. Bez křtu nelze přijímat jiné svátosti (účast na svátostech bez křtu je neplatná).

Nikdo z nás si nemůže být jistý, zda je ve stavu milosti nebo ne. Svatý apoštol Pavel o sobě tvrdí: „Nejsem si sice ničeho vědom, ale tím nejsem ospravedlněn. Mým soudcem však je Pán“ (1Kor 4,4). I když nemůžeme s jistotou poznat, zda jsme v milosti posvěcující, postačí, když zpytujeme své svědomí (které je ovšem od Církve poučené) a to nás na žádný těžký hřích neupozorňuje. „Ať zpytuje však každý sám sebe a pak ať z toho chleba jí a kalichu pije“ (1Kor 11,28).

Jakou záhubu si asi připravují ti, kteří znesvěcují Tělo Páně, když chodí ke sv. přijímání ve stavu těžkého hříchu? Takoví lidé, např. nesezdané osoby žijící manželsky, přijímají svatokrádežně, a tak přidávají ke svým hříchům hřích proti Tělu a Krvi Páně: „Proto kdo bude jíst tento chléb nebo píti tento kalich Páně nehodně, proviní se proti Tělu a Krvi Páně“ (1Kor 11,27).

Druhou podmínkou k účasti na svatém přijímání je správný úmysl. Ten spočívá v tom, že nejdeme ke sv. přijímání ze zvyku nebo z ješitnosti nebo kvůli lidským ohledům, nýbrž kvůli ochotě vyplnit Boží vůli, v lásce se s Bohem těsněji spojit a tímto božským lékem potlačovat své slabosti a nedostatky.

Toto jsou hlavní dvě podmínky, které je nutné vždy splnit, abychom mohli přistoupit ke svatému přijímání. Všimněme si také, že latinská Církev nepodává přijímání dětem, které nedosáhly užívání rozumu, ani těm, kteří jsou jim na roveň postaveni svým celoživotním mentálním postižením. Důvod k tomu je právě ten, že takoví lidé nemohou vzbudit pravý úmysl, protože nechápou, co je Nejsvětější Svátost oltářní. (Duchovně žijí ze křtu a de facto nemohou hřešit.)

Další pravidla k přijetí sv. přijímání

Mimo tyto dvě nezbytné podmínky existují ještě pravidla, která je nutné také dodržovat. Jestliže v předchozím byla popsána příprava duše, tak zde jde o přípravu těla. Na prvním místě jde o lačnost, která je předepsána Církví. V současné době se vyžaduje zdržení se požívání jakéhokoliv pokrmu i nápoje (mimo vody a léků), a to 1 hodinu před svatým přijímáním. Toto nařízení je pod těžkým hříchem, ale nevztahuje se na nemocné a umírající, kterým kněz přináší eucharistii (i na ty, kteří přijímají spolu s nimi).

Připomeňme, že dřívější praxe eucharistického půstu byla 3 hodiny před svatým přijímáním (u kněze přede mší svatou) a před rokem 1957 dokonce od půlnoci, přičemž nebylo dovoleno požívat vůbec nic. (Mše sv. bývaly však v dopoledních hodinách.)

V souvislosti s přípravou těla je třeba zmínit i pokorný postoj a počestné oblečení, které katechismy také uvádějí. Čtenáři není potřeba připomínat, že přijímání na ruku, jak je dnes praktikováno, je katolické tradici zcela cizí a je výrazem neznalosti, neúcty, ba dokonce i pohrdání.

Musí se kněz opravdu podřídit ve způsobu přijímání věřícímu?!

Před sv. přijímáním je nutné vykonat přípravu. Ta spočívá v tom, že nějaký čas vážně přemýšlíme nad tím, koho přijmeme a kdo jsme my, dále vzbuzujeme víru, naději a lásku, konáme úkony lítosti, klanění, pokory a touhy přijmout Ježíše Krista. Takto dobře připravenému srdci pak nejlépe odpovídá tradiční postoj přijímání vkleče do úst. Díkůčinění po přijímání spočívá v tom, že v soustředěnosti uctíváme Pána v našem nitru. Obnovujeme akty víry, naděje, lásky, klanění, díků, sebeobětování a především prosíme o ty milosti, které jsou nejpotřebnější pro nás a pro ty, za něž jsme povinni se modlit.

Má se tedy přijímat denně?

Jak již bylo výše uvedeno, umožnil dekret Sacra tridentina synodus denní svaté přijímání věřícím, kteří jsou v milosti posvěcující a mají správný úmysl. Dekret však roli zpovědníka v této věci zcela neodstraňuje, nýbrž chce, aby se věřící, kteří chtějí často nebo denně přijímat, řídili jeho radou. Zpovědník jim má pomoci rozpoznat, zda jsou ve stavu milosti a mají správný úmysl.

Vůbec pravidelná svatá zpověď u přijímajících denně by měla být samozřejmostí. Nikde se ovšem nestanovuje, jak často by se denně přijímající měl zpovídat. Roční svatá zpověď, která je církevním přikázáním, se zdá být v tomto případě opravdu málo, když uvážíme, že dřívější kodex předepisoval řeholníkům a bohoslovcům týdenní svatou zpověď. Také věřící, kteří chtěli pravidelně získávat odpustky, museli chodit ke zpovědi alespoň 2x měsíčně. Proto dvoutýdenní svatá zpověď nebo nanejvýš měsíční se zdá být vhodným intervalem pro ty, kteří chtějí denně přijímat.

Co se pak týká samotného denního svatého přijímání, musíme upozornit, že to se nesmí stát žádnou samozřejmostí. To, že jsem na mši, nesmí znamenat, že jdu automaticky ke sv. přijímání. Svatý Augustin zvyk denního sv. přijímání nijak nechválí, ale ani ho nekritizuje. „Řekne-li někdo, že se nemá denně přijímati Eucharistie, jiný tvrdí, každodenně; čiň každý, co dle své víry pokládá za zbožný čin. Neboť se spolu nepřeli Zacheus a onen setník. Když jeden z nich radostně přijal Pána (Lk 19,6), druhý řekl: Nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou (Mt 8,8). Oba uctívajíce Spasitele, ač ne jedním způsobem.“ Jestliže se tento velký církevní učitel neodvažuje v této záležitosti vyřknout soud, tím spíše musíme být opatrní v soudu my.

Dobré vodítko k rozřešení nám dává svatý Tomáš Akvinský. Ten říká, že k úctě k této svátosti patří jak zbožnost, tak i uctivá bázeň. Obojí je nutné. (Sth. III, q.8, a.10) Častým svatým přijímáním se rozmnožuje zbožnost, ale někdy klesá uctivá bázeň před ní. Jestliže pozoruji, že se u mě synovská bázeň vůči této svátosti ztrácí, pak se mám na nějaký čas zdržet svátostného přijímání a přijímat jenom duchovně s důrazem na postoj setníkův: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu.“ Tímto způsobem rozmnožím svou úctu co do posvátné bázně. Pokud ale časté sv. přijímání ve mně uctivou bázeň nijak neumenšuje, nýbrž ještě rozmnožuje, mohu denně přijímat s velkým užitkem. Pravá láska k této svátosti totiž spočívá jak v horlivé zbožnosti, tak i v uctivé bázni. Kdyby v nás někdy bázeň vzrostla natolik, že by nám bránila přistoupit k oltáři Páně, vzpomeňme na to, že láska a naděje, ke kterým Písmo vždy vyzývá, předčí bázeň. Proto když Petr řekl: „Odstup ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný“, odpověděl Ježíš: „Neboj se“ (Lk 5,8n).

Problém současnosti je ovšem spíše opačný. Upozorněme na to, že současný člověk se bázní před Bohem téměř nezabývá, a proto se setkáváme s davovým chováním při rozdělování svatého přijímání. Celý kostel prostě vstane a jde si pro hostii. Kéž tento článek přispěje k nápravě duchovních škod, které tato velká neúcta způsobuje!

A. M. D. G.

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *