Celibát – I. část

Celibát – I. část

Celibát – I. část

Jedním z bodů „Vyznání pravd“ kvůli nejčastějším omylům současnosti, které s pastýřskou starostlivostí vydali kardinálové a biskupové a k němuž i my připojujeme své podpisy, je otázka celibátu. Protože zmatení z nevědomosti u věřícího lidu je veliké, je nutné v krátkosti vysvětlit pojem celibátu, jeho původ, historicitu jak v západní, tak i východní Církvi a jeho teologický význam.

Pojem celibátu

Slovo celibát pochází z latinského přídavného jména caelebs, které znamená neženatý, svobodný. Pojem celibátu má ovšem širší obsah (na což se dnes zapomíná) a znamená pohlavní zdrženlivost u duchovních či zasvěcených osob. Tato zdrženlivost se uskutečňuje tak, že duchovní neuzavírají manželství a je-li uzavřeno, neužívají ho (pohlavně). Žije-li tedy některý duchovní bez manželství, ještě to nemusí znamenat, že žije v celibátu. Až tehdy, kdy neužívá svých pohlavních sil, které jsou zaměřeny k plození potomstva, protože se jich svobodně zřekl pro duchovní dobra, se jedná o celibát.

Ne všichni rozumějí tomu slovu, nýbrž jen ti, jimž je to dáno. Jsou totiž panicové, kteří se tak zrodili z lůna matčina; a jsou panicové, které z manželského života vyloučili lidé; a jsou panicové, kteří se sami zřekli manželství pro království nebeské. Kdo může chápati, chápej!“ (Mt 18,11-12, Nový zákon, R. Col, 1947)

Historie celibátu

Nejprve připomeňme, že učení v Církvi je předáváno jak psanou tradicí (Písmo sv.), tak i tradicí ústní. Obě tyto formy – psané i ústní předávání – mají stejnou závaznost.

Nuže, bratři, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním ať naším listem!“ (2Tes 2,15)

Je spolehlivě prokázáno, že celibát nemá středověký původ (jak uvádí neznalí- či škodolibí), nebyl zaveden z důvodů ochrany církevního majetku apod. Křesťanský celibát pochází z příkladu a nauky Ježíše Krista a byl praktikován již apoštoly.

Jako námitky k tomu se uvádí, že apoštol Petr měl tchyni (Mk 1,30), že apoštol Pavel napomíná, aby duchovní představený byl jenom jednou ženatý (1Tm 3,2 a Tit 1,6), nebo že starověká Církev zná manželky kněží. Také se poukazuje na příklad starozákonních kněží, kteří se běžně ženili a plodili děti. Všechny tyto námitky níže vyvrátím. Zde postačí připomenout, že celibát není bezženství, ale zdrženlivost (kterou je možné žít i po předchozím manželství) a že novozákonní kněžství co do podstaty nezměrně přesahuje kněžství starozákonní.

Svědectví Písma svatého

Ze svatých evangelií víme, že náš Mistr a Pán Ježíš Kristus si zvolil život pohlavní zdrženlivosti a tím bezženství. Takto dává příklad všem, především však těm, kteří jako jeho služebníci se stávají „druhým Kristem“ (alter Christus), a tak se mu mají stát ve všem podobnými.

Velké poučení nám v této věci dává sv. apoštol Pavel, svědek Krista, který v prvním listu Korinťanům sedmé kapitole cení panický ideál výš než manželský a doporučuje ho všem, nicméně přiznává, že ne každý je k němu povolán.

Kdo není ženat, stará se o věci Páně, jak by se zalíbil Pánu. Kdo však se oženil, stará se o věci světské, jak by se zalíbil ženě, a je rozdělen. A neprovdaná žena, totiž panna, myslí na věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem; provdaná však myslí na věci světské, jak by se zalíbila muži“ (1Kor 7,32n).

Svatí apoštolové, vědomi si příkladu Pána a jeho nauky, opouští všechno, i své manželky.

Tu řekl Petr: ‚Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou; co tedy za to dostaneme?‘ Ježíš jim řekl: ‚Vpravdě pravím: Vy, kteří jste mne následovali, budete … seděti na dvanácti trůnech a souditi dvanáct pokolení izraelských. A každý, kdo pro jméno mé opustí dům, nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo manželku nebo dítky nebo pole, stokrát víc dostane a zdědí život věčný“ (Mt 19,27-29).

Je tedy zjevné, že apoštolové, ač někteří dříve ženatí, své manželky opustili a dle příkladu Pána žili zdrženlivě, tedy v celibátu. I nadále ve starověku je tato praxe známa. Když nebyl dostatek zralých svobodných mužů, bývali svěceni na kněze muži ženatí (viri probati), kteří ode dne svěcení museli zachovávat zdrženlivost. To se však mohlo dít jenom se souhlasem manželky, protože ona měla ze svátosti manželství nezcizitelné právo na užívání uzavřeného a dokonaného manželství, a to bylo nerozlučitelné.

Jako důkaz pro to uveďme ještě jeden pozoruhodný citát Písma:

„Nejsme oprávněni vodit s sebou ženu sestru, jak také ostatní apoštolové a bratři Páně i Kefas?“ (1Kor 9,5)

Apoštolové totiž, po vzoru Pána Ježíše, kterému také přisluhovaly ženy ze svého majetku, mohli u sebe mít také nějakou křesťanku v letech, na což apoštol Pavel poukazuje, neboť on se tohoto práva zřekl. Originální řecký text neobsahuje slovo gynaika, manželka, ale slovo adelfén. Tím vylučuje sv. Pavel každé špatně chápané zaměňování s manželkou. A i kdyby někteří vykladači Písma v této ženě viděli manželku, přece jen nemohou být na pochybách, že s ní apoštol žije jako se sestrou, tedy zdrženlivě v celibátu.

Můžeme tedy uzavřít, že křesťanský celibát je apoštolské tradice a má svůj původ v Ježíši Kristu.

Celibát v prvních staletích

Starověká církev tu prvotní apoštolskou praxi dobře zná. První významné církevní dokumenty se nám dochovaly až po ukončení římského pronásledování, neboť teprve tehdy mohly být nerušeně konány sněmy biskupů. Nebudeme zamlčovat, že dřívější pronásledování v Římské říši napomáhala i různým zlořádům v církevní kázni. Proto se biskupové scházeli, aby vrátili pokleslé mravy k původní praxi, vyjasnili věrouku nebo řešili praktické záležitosti.

Jedním z takových sněmů byl koncil z roku 306 ve španělské Elvíře, která již požívala klidu. Ve 27. kánonu tohoto sněmu se zakazuje, aby cizí ženy bydlely společně s biskupy. Ti mohli mít u sebe jen sestru nebo zasvěcenou pannu. Z 33. kánonu můžeme vyvozovat, že v této době bývalo ještě běžné, že někteří biskupové či kněží bývali před vysvěcením ženatí a měli rodinu. Že však po vysvěcení museli zachovávat celibát, je z textu jednoznačně patrné: „Souhlasíme s úplným zákazem, který platí pro biskupy, kněze a jáhny, to znamená pro všechny duchovní věnující se službě oltáři, že se mají zdržovat od svých manželek a neplodit děti. Kdo se tohoto dopustil, má být vyloučen z duchovního stavu.“ Z historického kontextu je patrné, že se nejedná o žádný nový zákon, jinak by taková nařízení musela vyvolat bouři protestů, kdyby se ukládal trest za nedodržování celibátu, který by byl něčím novým, neznámým.

Další, ještě významnější, je prohlášení africké církve na koncilu v Kartágu roku 390, které bylo i na jiných koncilech přijato a opakováno: „Biskup Epigonius pravil: Poněvadž se na předešlém koncilu pojednávalo o zdrženlivosti a čistotě, o třech stupních, které jsou z důvodu svěcení vázány s jistou povinností čistoty, znamená to, že biskup, kněz a jáhen mají být důsledněji poučeni o zachovávání čistoty. Biskup Genetlius pokračoval: Jak bylo řečeno výše, je vhodné, aby svatí biskupové, Boží kněží a levité, to znamená všichni, kdo slouží božským svátostem, byli zdrženliví ve všem, aby mohli bez nesnází obdržet to, co si vyprošují od Pána, a abychom i my zachovávali to, o čem nás učili apoštolové a co celá minulá doba zachovávala.“ „Biskupové na to jednomyslně odpověděli: My všichni souhlasíme, aby se biskupové, kněží a jáhni, strážci čistoty, zřekli svých manželek, aby byla zachovávána čistota ve všem a všemi, kdo slouží oltáři.“ Z textu poznáváme, že i zde byla ještě běžná praxe svěcení ženatých mužů (viri probati). Jasně se připomíná známá praxe celibátu, která je všemi přijata, a výslovně se říká, že se jedná o apoštolskou tradici.

Připomeňme, že africká církev byla toho času velmi přesná v uchovávání a předávání tradice, což se ukázalo ve sporu s Římem ohledně kněze Apiaria. Tehdy musel Řím uznat, že afričtí biskupové mají k dispozici přesnější texty Nicejského koncilu než ty, které byly uchovávány v Římě.

Výroky papežů a římských koncilů

Nejstarším dochovaným papežským výrokem k celibátní praxi je odpověď papeže Siricia z roku 385 na otázku o povinné zdrženlivosti vyšších duchovních. Tvrdí, že mnoho kněží a jáhnů, kteří i po vysvěcení plodí děti, jedná proti nezrušitelnému zákonu, který zavazuje vyšší duchovní od začátku církve. (Vyšší duchovní jsou podjáhni, jáhni, kněží a biskupové.) Jejich odvolávání se na Starý zákon, v němž kněží a levité mohli užívat manželství mimo dobu, kdy sloužili v chrámě, vyvrací Nový zákon. V něm mají vyšší duchovní vykonávat posvátnou službu každý den, a proto ode dne svého vysvěcení mají žít v ustavičné zdrženlivosti.

O rok později poslal papež Siricius dopis africkým biskupům se závěry římské synody, kde vysvětluje, že zdrženlivost duchovních není žádnou novou povinností, ale že nevědomostí a leností některých byla zanedbávána. Proto musí být znovu uvedena do života, neboť se zde jedná o učení sahající až k apoštolům. (Tento text také cituje „Vyznání pravd“ čl. 39, ke kterému i my připojujeme své podpisy.)

Z dopisu papeže Siricia se také dovídáme oficiální výklad textu sv. Pavla, že duchovní představený má být jenom jednou ženat. Tento text neznamená, že biskupové mohou po svěcení žít v žádostivosti a plodit děti, ale právě naopak to bylo řečeno ve prospěch budoucí zdrženlivosti. Neboť má-li kandidát svěcení potřebu se znovu oženit, není schopen podat bezpečnou záruku zdrženlivosti. Tím jsou oficiálně vyloženy texty 1Tim 3, verš 2 a 12, a také Tit 1,6.

Z další papežských výroků zmiňme slova Lva Velikého z roku 456: „Zákon zdrženlivosti je stejný pro služebníky oltáře (jáhny) jako pro kněze a biskupy. Když byli ještě laiky a lektory, bylo jim dovoleno oženit se a plodit děti. Ale když postoupili výše na zmíněné stupně, není jim už dovoleno to, co dříve. Aby se však manželství tělesné stalo manželstvím duchovním, je třeba, aby manželky nebyly posílány pryč, ale aby je měli jejich manželé tak, jako by je neměli, aby zůstala nedotčená manželská láska, současně však aby přestalo užívání manželství.“ Z textu vysvítá, že manželky duchovních mají být církví vydržovány, ale má být všemožně zabráněno nezdrženlivosti. Z tohoto důvodu se také společné bydlení dovolovalo pouze tam, kde byla vyloučena nezdrženlivost. Tento papež také ukončil nejasnosti ohledně celibátu podjáhnů, neboť objasnil podjáhenské svěcení jako svěcení vyšší.

Jenom díky papežům a koncilům, kteří se stále znovu ozývali, aby připomínali závazky celibátu a vyhlašovali tresty, se praxe duchovenské zdrženlivosti mohla v západní církvi udržet. Jedna z nejtěžších krizí, která si v 11. stol. vyžádala reformu sv. papeže Řehoře VII., byla vyvolána správou církevních statků (obročí) a jejich udělováním. Duchovní úřady a správa církevních statků byly spolu úzce spjaty, což činilo jejich nositele značně nezávislými. Mimo to byly tyto úřady často udělovány laiky, kteří hleděli více na svůj prospěch než dobro Církve. Není divu, že za této situace upadla i celibátní kázeň. Papež Řehoř prosadil autoritu římského velekněze a i přes ohrožení vlastního života prosazoval podřízenost světské moci moci církevní. Také četné církevní tresty vyloučení ze služby a vyobcování z Církve pomohly postupně obnovit kázeň a s ní i dodržování celibátu, stejně jako přísnější výběr kandidátů k vyšším svěcením, přičemž přijímání ženatých mužů bylo omezováno.

Důležitým důsledkem této reformy bylo slavnostní rozhodnutí Druhého lateránského koncilu z roku 1139, že manželství uzavřená vyššími duchovními, jako i manželství osob zasvěcených řeholními sliby, jsou nejen nedovolená, ale i neplatná. Proto se někteří z neznalosti domnívají, že celibát byl zaveden až ve 12. století.

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *