Celibát – dokončení

Celibát – dokončení

Celibát – dokončení

— předchozí část —

Celibát ve východní církvi

V prvních stoletích byl celibát na Východě stejně tak znám a přijímán jako na Západě. Spolehlivé svědectví se nám dochovalo od Epifania ze Salamíny (315 – 403), který píše, že Církev připouští k biskupství a kněžství i k jáhenství jenom ty, kdo se ze zdrženlivosti zřeknou své manželky nebo kdo ovdověli. Tvrdí také, že na různých místech kněží, jáhni a podjáhni dále plodí děti. To se však neděje v souladu s platnou normou, nýbrž je to důsledek lidské slabosti. Připomíná, že kandidáti se vybírají ze svobodných mužů nebo mnichů.

Jiným spolehlivým svědkem je sv. Jeroným (~347 – 420). Ten píše proti Joviniánovi, že kněží Nového zákona se nevěnují modlitbě jenom načas, jako starozákonní, kteří se v době modlitby zdržovali plození; modlí se neustále, proto jsou i neustále zdrženliví. Píše také, že i Apoštolové byli buď panici, anebo dodržovali i po předchozím sňatku zdrženlivost. Prohlašuje, že ve východních církvích v Egyptě jsou za duchovní přijímáni panicové, zdrženliví, a jsou­‑li ženatí, tak jen ti, kteří se zřekli užívání manželství.

To jsou nejstarší nám dochovaná věrohodná svědectví. Jak je však možné, že je současná východní praxe jiná, když původně byl předpis zdrženlivosti stejný jako na Západě? Nebo se ptejme opačně: Jak je vůbec možné, že se na Západě, i přes lidskou slabost a neustálé pády z lidské slabosti, celibát vůbec uchoval? Odpověď nalezneme v historickém kontextu.

Rozdíl mezi Západem a Východem, který přetrvává až dodnes, byl v tom, že zatímco západní církev má jednu autoritu, a to papeže, který dbá o celou Církev, na východě se místní patriarcháty (Konstantinopol, Antiochie, Alexandrie a Jeruzalém) chápou jako území s autonomním řízením. Jestliže se na Západě ideál i praxe celibátu udržely, pak to bylo způsobeno neustálým bděním papežů a místních koncilů. Ti trestali nekázeň církevními sankcemi. Církev na Východě pro svou nejednotnost v řízení nedokázala dospět k systematickému souladu v disciplinárních otázkách. Žel, vědomi si této slabosti, nehledali pomoc v autoritě papeže. Jako jednotící prvek byl na Východě nahlížen byzantský císař, který z pochopitelných důvodů nebyl k řízení Církve kompetentní. Přes všechny snahy udržet celibát i na Východě se podařilo jej zachovat jen u biskupů (často mnichů). Rozšířenost nezdrženlivosti u kněží a jáhnů nabyla takových rozměrů, že východní církev prakticky kapitulovala před faktickou situací!

II. trullský koncil

Zákonodárným projevem této kapitulace ve východní církvi byl II. trullský koncil (691), jehož ustanovení jsou platná až dodnes. Ani přes opakovaný nátlak byzantského císaře Řím nikdy neuznal tento koncil jako ekumenický. Při tomto sněmu bylo stanoveno mimo jiné, že nikdo, kdo po křtu uzavřel druhé manželství, se nemůže stát biskupem, ani knězem, ani jáhnem. Dále se stanoví, že biskupové nemohou užívat svého manželství a kněží i jáhnové se po svěcení nemohou oženit. Stěžejní text nalezneme ve 13. kánonu tohoto koncilu, obsahujícím nehoráznou manipulaci nebo přesněji řečeno podvod. Koncilní otcové se odvolávají na texty afrického koncilu v Kartágu (viz výše), které poukazují na apoštolský původ zdrženlivosti a nařizují biskupům, kněžím a jáhnům zcela se zříci manželek. Trullský koncil však v citaci vynechal slovo „biskupové“ a přidal slova, která říkají, že toto zřeknutí se týká doby, kdy duchovní slouží u oltáře. Tak bylo dosaženo přesného opaku toho, co bylo citováno. Tím se ve skutečnosti byzantská církev navrátila ke starozákonní praxi, která byla vždycky starobylou církví jasně odmítána. Koncil tedy dovolil žít manželským životem mimo neděle, kdy se slavívala liturgie. Později, kdy se slavení liturgie rozšířilo i na další dny, se stejně na zdrženlivost přestalo dbát, jak je tomu až po dnes. Takže služba při oltáři a sloužení svaté mešní oběti byly odděleny od zdrženlivosti, ačkoli byly vždy považovány za její nejintimnější důvod.

Velká nehoráznost tohoto koncilu je v tom, že se falešně odvolává na apoštolskou tradici a zdrženlivost praktikovanou v západní církvi dokonce považuje za slabost a malověrnost! Z toho důvodu je ženatým kněžím žijícím na území západní církve udělen dispenz, aby mohli žít v celibátu! Mimo to se stanovují tresty pro ty, kdo by se snažili kněze a jáhny zbavovat společenství s jejich manželkami!

Taková změna originálního textu mohla projít snad jen proto, že jen málokteří mohli na Východě zkontrolovat ryzí latinský text originálu.

Teologické zdůvodnění celibátu

Nyní, když jsme objasnili původ celibátu, jeho nesnadné přijímání v minulosti na Západě a původ rozdílné praxe na Východě, pohleďme ještě krátce na jeho teologické zdůvodnění, které úzce souvisí s podstatou kněžství.

Kardinál Stickler ve své práci O církevním celibátu, podle které je také napsán z větší části předchozí text, uvádí, že „nejvíce se zabýval kněžstvím a kněžími papež Jan Pavel II.… aby uvedl do správného teologického, pastoračního, aktuálního světla povahu a podstatu katolického kněžství a prohloubil jeho význam.“ Tvrdí také, že nejdůležitějším počinem bylo svolání osmé synody biskupů pojednávající o formaci kněží, kde ústředním bodem „byl beze vší pochyby správný a aktuální pojem kněžské totožnosti v dnešním světě a ve vztahu k těžké krizi, v jaké se dnes kněz ocitá.“

Poznámka k současné krizi kněžské identity

A přesně tak to je. Neboť Církev vždy v dobách, kdy bývaly jisté pravdy nejvíce ohroženy či pošlapávány, rozvíjela teologii právě tím směrem, aby ozřejmila ony skutečnosti, které byly napadány. Tak se díky ariánské krizi rozvíjí christologie, kvůli protestantismu je jasně definována nauka o svátostech či obsah kánonu Písma svatého. Je­‑li dnes věnována kněžství taková pozornost, znamená to, že kněžství i celibát jsou v těžké krizi. Můžeme se ptát, jak je to vůbec možné, že po II. vatikánském koncilu a zavedení nových obřadů mše svaté je kněžství v těžké krizi? Jak je možné, že v této době, kdy byla slibována velká obnova (obnovená liturgie, obnovené obřady svátostí, obnovená pastorace…) naráz kněz neví, čím vlastně je? Jak je to možné, že v dřívějších dobách neměli kněží potřebu ptát se, čím že to vlastně jsou? A papežové a koncily to kněžím nemuseli vysvětlovat?

Na otázku by bylo snadné odpovědět, kdybychom tu měli nějakou protistranu, jakou dříve bývali ariáni, protestanté apod. Ne, nepřítel není zjevný, nýbrž skrytý. Kardinál Stickler vidí problém v ovzduší racionalismu, materialismu a ztráty smyslu pro posvátno: „V dobách upadajícího smyslu pro víru bledne postava Krista­‑kněze, stále více se vytrácí z vědomí lidí a světa a už není středem křesťanského života.“ Nejspíš má pravdu. Mohli bychom však k tomu dodat, že tím, že se Církev otvírá světu a vše „obnovuje“ podle představ postmoderního člověka, podobně kapituluje před realitou, které již nedokáže vzdorovat, jak jsme viděli u otců II. trullského koncilu.

Uveďme jen příklad. Představme si, že jsme kněží. Jakožto kněz v dobách před kněžskou krizí vycházím ze sakristie, vystupuji po stupních k oltáři, dle předpisů jsem orientován ke kříži, musím na něj několikrát pohlédnout a projevit mu úctu, k lidu se otáčím jen zřídka a to, co se děje na oltáři, je zahaleno intimitou tichého pronášení modliteb v liturgickém jazyce. Je zde něco exkluzivního, co se děje mezi mnou jakožto knězem a Spasitelem v Eucharistii. Z této vzájemné lásky a sebedarování v oběti Bohu se pak dostává i věřícím. Vy jediný stojíte a všichni ostatní klečí, když jako druhý Kristus (alter Christus) přinášíte oběť Bohu, podáváte sv. přijímání anebo žehnáte. Nemusíte se ptát, kdo jste, protože celá liturgie vám to neustále připomíná.

Nyní si představme, že jakožto kněz přicházíte k oltáři, který připomíná víceméně stůl, váš pohled je neustále orientován do lidu (kříž by v tomto případě překážel) a každé vaše slovo a gesto musí být věřícímu lidu dobře vnímatelné. To, co bylo v předchozím případě skryto a zahaleno do tajemství, je nyní zcela nahé před očima všech. Nepřipadáte si, že jste v situaci, kdy máte něco předvést před publikem? Nejste v pokušení podvědomě myslet na to, jak bude vaše konání přijato a hodnoceno? Jste ten, kdo předsedá shromáždění věřících a proměňuje na oltáři, kdo tímto způsobem slouží farní obci, kdo se musí podřídit vůli věřících, zda chtějí přijímat do úst či na ruku. Ale kde je nějaká intimita a exkluzivita s Kristem? A proč že byste mu měli věnovat svůj život ve zdrženlivosti? Vždyť jste přece také normální člověk, kterého ani oděv v běžném životě neodlišuje.

Dostali jsme se tedy do situace, kdy je potřeba kněžím vysvětlovat a připomínat, čím že vlastně jsou. A tak se pusťme do teologie kněžství, abychom mohli obhájit i hodnotu celibátu.

Kněz – druhý Kristus

Sv. Tomáš Akvinský nás učí, že vlastním úkolem kněze je být prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Latinsky je kněz nazýván „sacerdos“, jako ten, který dává svaté. Toto dávání je dvojí: směrem od lidí k Bohu, neboť přináší oběť Bohu milou za lid, a naopak od Boha k lidem, neboť káže lidem svaté Boží slovo a sytí ho nebeským pokrmem.

Ve vlastním slova smyslu přísluší všechny tyto skutky jedině Ježíši Kristu, protože On je jediný, kdo je může vykonat. Nikdo totiž nemůže přinést dokonalou oběť Bohu, než Ježíš Kristus sám, a stejně tak nám nikdo nemůže snést z nebe pokrm nebeský i pravé Boží poznání, než ten, který viděl Otce a přebývá v Jeho objetí.

Protože však Pán Ježíš i po svém Nanebevstoupení chtěl s námi zůstat a chtěl přijít všude, do všech koutů světa, vyvolil si k tomu muže (Jan 15,16), které posílá všude, kam chtěl sám přijít (Lk 10,1). Při kněžském svěcení se tedy stane v duši svěcence podstatná změna, která ho učiním nástrojem Kristovým a jeho služebníkem tak, že ho připodobní Ježíši Kristu, věčnému Veleknězi. Tato změna v duši (charakter) nemůže být nikdy smazána a zůstává po celou věčnost. Tato Kristu připodobňující změna v duši dává knězi duchovní moc konat svátostné úkony, především slavit mši svatou.

Nyní tedy můžeme pochopit, jakým způsobem se kněz stává druhým Kristem. Skrze svěcení je povýšen do nadpřirozeného spojení s Kristem, který skrze kněze působí jako skrze svůj nástroj. Proto toto připodobnění Kristu a bytostná sounáležitost s ním vyžaduje, aby kněz i navenek žil podobně jako Ježíš Kristus, ne podle těla, ale podle ducha (Řím 8,8). Kde je spojení s Kristem Veleknězem tak niterné, tam by bylo spojení se ženou něčím zcela rušivým a duchovně škodlivým.

Navíc je třeba dodat, že jako vydanost Ježíše Krista pro svou nevěstu Církev byla úplná a bezvýhradná, stejně tak má být vydanost kněze v Kristu a s Kristem pro jeho Církev bezvýhradná a celá. Tento ideál není možné bez celibátní zdrženlivosti uskutečnit.

K tomu ještě starověké koncily dodávají, že čistota služebníků oltáře zajišťuje účinnost jejich prosebné modlitby. (Vzpomeňme na Pannu Marii, jejíž prosby jsou nejúčinnější kvůli jejímu Neposkvrněnému Srdci.)

Útoky na celibát v novověku a v současnosti

Z historie jsme se již poučili, že nepřetržitě obětovaný život v tělesné zdrženlivosti je možný jenom díky živé víře. Kde ochabuje víra, tam slábne vytrvalost a umírá zdrženlivost. Stále novým dokladem toho jsou heretická hnutí, která opouštějí Církev. Jedním z prvních důsledků je vždy zřeknutí se zdrženlivosti duchovních. Tak tomu bylo u luteránů, kalvínců, zwingliánů, anglikánů, stejně tak i u československých husitů či starokatolíků. Odpadlí kněží, pokud se chtěli vrátit, museli se rozhodnou buďto pro kněžské působení bez manželky, nebo pro zplatnění manželství mimo kněžskou službu. V naší vlasti se problematika ženatých kněží po listopadu 1989 řešila jejich přičleněním k řecko­katolické církvi, která celibátní praxi nevyžaduje. V posledních letech se však v zahraničí množí případy, kdy bývají protestanští pastoři přestupující ke katolictví vysvěceni s dovolením papeže na kněze v římskokatolické církvi, kde je jim dovoleno žít mimo celibát. To považuji za velmi nebezpečný precedent.

Dalším nebezpečným pokusem, který může celibátu a tedy i kněžství jako takovému velmi uškodit, bude chystaná synoda o Amazonii konaná v Římě od 6. do 27. října 2019. Zde mají být diskutována nenáboženská témata jako ochrana životního prostředí, nicméně také tzv. „nové cesty pastorace“. V této souvislosti se opět mluví o ženatých mužích, kteří by mohli být připuštěni ke kněžskému svěcení. Nemá se ovšem jednat o „viri probati“, jak je známe z historie Církve, protože od nich nebude vyžadována zdrženlivost – celibát. Jde tedy o zrušení nebo zdobrovolnění celibátu na lokální úrovni. Mimo to má synoda projednávat možnost vytvoření v Církvi nových úřadů pro ženy, snad něco na způsob kněžské služby.

Domnívám se, že z tohoto důvodu nám kardinálové a biskupové ve „Vyznání pravd“ připomínají v 39. článku apoštolský původ celibátu, který není v moci Církve ani papeže odstranit skrze zdobrovolnění. Jednalo by se o čin contra apostolum, tedy namířený proti samotným základům Církve.

Stejně tak je ve „Vyznání pravd“ v čl. 40. připomenuto, že jen muži mohou přijímat kněžské svěcení, což je potvrzeno jednou provždy slavnostně papežským výnosem jako dogma. Jakékoli pokusy proti trvalé nauce Církve je nutné hodnotit jako nekatolické, byť by byly zahaleny do krásných slov. Připomeňme též povinnost odporu, kterou katolíci mají, pokud jde o obranu víry, a tedy samotné Pravdy, kterou je Ježíš Kristus. Je třeba se připravit na to, že zmatení v Církvi bude ještě větší, protože víra ochabla, a trestem toho bude další její propad. Co jsi ochoten pro Pravdu udělat Ty?

Svatá kněžská zdrženlivost – svatý celibát – je velkým svědectvím víry a lásky k Bohu před světem. Bývá to první otázka, kterou nevěřící nebo i děti kněžím kladou: „A je to pravda, že se nemůžete ženit?“ Tím je patrné, že celibát je nevěřícím trnem v oku, protože dosvědčuje, že víra je pravdivá, že hodnoty duchovní nekonečně přesahují ty světské, a tak se vyplatí kvůli nim mnoho, ano, všechno obětovat!

Pro další studium doporučuji: Alfons M. Stickler: O církevním celibátu, jeho dějiny a teologické základy (2008)


Rádi Vás o novém článku informujeme.
Přihlaste se k odběru novinek úúúplně dole.

Reakce na článek (Mimořádně přínosné reakce zveřejníme)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *